Prokleta - Články

I left my angel - 10. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:17:06 +0200

Bellin pohled

Když jsem se vrátila "domů" zdálo se mi všechno lepší, jasnější. Měla jsem strach jak to všechno dopadne, ale Edwardovo přítomnost dokázala přikrýt mé obavy tlustou peřinou, která se odkrývala jen tehdy, když byl Edward pryč. Někdo zaklepal a vstoupil do mého pokoje. Kdo jiný to mohl být než Aro.

,,Isabello kde jsi tak dlouho byla?"Neví to?Funguje to!
,,Na lovu."
,,Zakazuju ti toulat se takhle do svítání!" Zamračila jsem se a mlčela. Škodolibě se usmál, přistoupil ke mně a přitáhl si mě k sobě.
,,Co to děláš?!" Zavrčela jsem a snažila se odprostit z jeho sevření.
,,Přestaň se bránit! Možná bychom to mohli nazkoušet. Už jen tři dny a budeš paní Volturi.
,,Ne!" Vykřikla jsem a kopla ho mezi nohy. Pustil mě a mírně zavrávoral. Vztekle si mě prohlédl a dal mi pěstí. Odlétla jsem na protější stěnu, ve které se rýsovala má záda a potom dopadla na zem. Chtěla jsem se zvednout, ale neměla jsem žádnou šanci. Chytl mě pod krkem a vyzdvihl do vzduchu.
,,Nechtěl jsem ti ublížit, ale nedáváš mi jinou možnost. Zapamatuj si že s Arem Volturim si nikdo zahrávat nebude!!" Zavrčel a hodil se mnou o skříň, která se pod mou vahou rozpadla.
,,Demetri!"Křikl do otevřené chodby a ani ne za vteřinu stál vysoký upír mezi dveřmi.
,,Ano pane?"
,,Vezmi Isabellu pod hradby do vězení a zavolej Viollet. Budeme ji potřebovat." Demetri mě chytl za vlasy a vytáhl na nohy. Měla jsem zlomenou ruku a naražená žebra. Naštěstí mě to nebolelo. Stále jsem měla svou sílu, ale použít ji by byla sebevražda. Nechala jsem se vést neznámo kam. Demetri si tuto chvíli vychutnával, protože se ještě nikdy nestalo, aby mi Aro něco takového oplatil. Většinou to přenechal jiným a přihlížel na to, aby mi moc neublížili. Dnes to ale bylo jiné. Zaútočil také. Cestou mě Demetri několikrát uhodil nebo "omylem" něco zlomil. Nebránila jsem se.
Odvedl mě až do nejhlubších chodeb Volterry. Nechodívala jsem sem hlavně z důvodu že to tu příšerně páchlo lidskou krví.
,,Jsme tady! Přeji ti příjemný pobyt Isabello." Otevřel ocelové dveře a strčil do mě tak, že jsem se znovu spřátelila se zemí. Slyšela jsem každé otočení klíčem a cvaknutí zámku. Zasténala jsem a odplazila se ke stěně. Mé zlomeniny se začínaly hojit. Alespoň něco pozitivního. Cítila jsem jak ve mě vře zlost. Zlost na Ara a na boha.
,,Za co mě k sakru pořád trestáš?!! Nestačilo ti, že jsem musela opustit Edwarda? Proč si s námi tak zahráváš? Líbí se ti utrpení? Bereš mi vše co miluju a dáváš to co mě ubíjí! Nenávidím tě!"...Ano teď jsem boha nenáviděla. Dřív tomu bylo jinak. Když jsem byla malá chodívala jsem s babičkou každou neděli do kostela. Rodiče s námi nechodili. Maminka René měnila novou církvi každou chvíli a tatínek ač byl luterán neděle věnoval rybaření. Naivně jsem věřila, že bůh koná dobro. Když babička umřela a rodiče se rozvedli dávala jsem to bohu za vinu. Po pár letech mi došlo, že to nebyla jeho chyba. Nebyla jsem žádná zapálená křesťanka jako byla babička, která se modlila třikrát denně. Já se modlila jen večer a i to mi přišlo hodně.Ale potom co mi vzal druhou rodinu a největší lásku jsem ho začala nenávidět. Přestala jsem věřit na nesmysl. Nikdy nám nebude souzeno být spolu Edwarde....

z Arova pohledu:

Seděl jsem na trůně a čekal na Demetriho až dorazí i s Viollet. Musí zapomenout na Cullenovi ať se jí to líbí nebo ne! Já se stanu jejím manželem a vládcem na věky. O to se postarám!
Ze zamyšlení mě vytrhly přicházející kroky.
,,Ach drahá Viollet!" Zvolal jsem vesele na celý sál.
,,Můj pane.." Poklekla přede mnou a sklonila hlavu.
,,Povstaň má přítelkyně. Demetri ty můžeš odejít."Kývl k nám a zmizel za pozlacenými dveřmi.
,,Přál jste si mě vidět?"
,,Ano budu potřebovat tvou službu."
,,Bude mi ctí. Koho se to týká smím-li se zeptat?"
,,Samozřejmě. Na mou nastávající choť." Překvapeně si mě měřila. ,,Jsi snad proti?"
,,Jistě že ne. Kdy?"
,,Ještě dnes. Pošlu pro tebe hned jakmile budeme připraveni.
,,Dobře." Vroucně jsem se na ni usmál a ona mi úsměv oplatila.
,,Jsem rád, že si rozumíme, ale nyní se musíme rozloučit. Mám jisté povinnosti, které se neodkládají."
,,Brzy na viděnou." Uklonila se a odešla stejným směrem jako Demetri. Vstal jsem z trůnu a odešel zařizovat poslední detaily na mou a Isabelly počest. Tohle bude krásné překvapení. Pro všechny.

Alicin pohled:

Ležela jsem zrovna Jasperovi na klíni když se to stalo. Záblesk.
,,Bello?...Co...ty.. ty nás nepoznáváš?" Místo odpovědi se postavila do obrané pozice a chystala se zaútočit.
,,To snad ne." Vize zmizela. Do reality mě vrátil Jasperův hlas.
,,Alice co jsi viděla?"
,,Ach ne." Zasténala jsem a opustila Jasperův klín. Vyndala jsem si z kapsy mobil, vytočila mě tak známé číslo a přiložila jsem ho k uchu.
,,Co se děje Alice?" Ozvalo se z druhého konce.
,,Edwarde okamžitě přijď. Máme velký problém." Uslyšela jsem šum listí, které Edward míhal když běžel domů. Za pár minut stál mezi dveřmi s umučeným výrazem na tváři. Přečetl si moje myšlenky. ,,Je mi líto." Špitla jsem.
,,Tohle se nesmí stát Alice! Nesmí slyšíš?!" Chytl mě za paže a zatřásl se mnou asi víc než chtěl, protože mi z úst vyjelo tiché zakňučení. V tom momentě stál Jasper mezi námi a chránil mě svým tělem.
,,Edwarde uklidni se." A opravdu se uklidnil. Cítila jsem jak se přes celou místnost valí vlna pohody. Edward se na mě omluvně podíval.,, Promiň Alice. Nechtěl jsem ti ublížit."
,,V pořádku." Pousmála jsem se na něj.
,,Nedá se s tím něco udělat? Cokoliv? Prosím já ji nemůžu... nemůžu a nechci znova ztratit."
,,Bratříčku ani nevíš jak mě to mrzí..."
,,Všechno bylo zbytečné." Zašeptal a zhroutil se na kolena. Obešla jsem Jaspera a klekla si k Edwardovi.,,Nesmíme to vzdát. Musíme pokračovat v plánu. Dala jsem ji slib, který chci dodržet...dostanu Bellu odsud pryč...nás všechny."
,,Jak? Nemáme šanci Bellu-"
,,Věř mi." Objala jsem ho a on mi objetí opětoval. Jasper zakašlal.,,Už mi vysvětlíte co se stalo?"
,,Promiň miláčku."Zvedla jsem nás z podlahy a když jsem si byla opravdu jistá, že se Edward udrží na nohou, přitančila jsem k mé lásce.
,,Jde o Bellu. Aro dostal plán jak ji od nás udržet."
,,Jaký plán?"Chtěla jsem mu odpovědět, ale Edward mě předběhl.
,,Vymazat ji paměť."Zašeptal smutně a zavřel oči. Bylo mi jich obou líto..ale já se nevzdám. Pokusím se je zachránit.

Edwardův pohled:

Odešel jsem do svého pokoje a poddal se vlastnímu zoufalství. Po tom co jsem s Bellou strávil celou noc, nedokázal jsem si představit jediný den bez její přítomnosti. Vidět Aliciny myšlenky byl pro mě přímý řez do srdce. Nepozná mě. Bude to pro ni jako bych nikdy neexistoval. Nebude si pamatovat náš první polibek, naši lásku. Nic ke mně nepocítí. Bello bojuj! Bojuj za nás! Vždyť láska je zakořeněná hluboko srdci. Nejde ji jen tak vyrvat a zničit...prosím nezapomeň!

Bellin pohled:

Prohlížela jsem si každou záděrku toho místa, kde mě věznili. Celá místnost páchla po lidské krvi. Nechtěla jsem pomyslet co se tu odehrávalo dříve. Ti lidé museli nesmírně trpět. Zakázala jsem si o tom přemýšlet. Seděla jsem stále na jednom a tom samém místě když se otevřely dveře.
,,Je čas." Do cely vstoupil Demetri, který byl zahalen do dlouhého červeného pláště. Chytl mě surově za loket a vlekl z vězení.
,,Demetri...co co je to za místo?"
,,Můžeš tomu říkat třeba obětní vězení. Slouží pro lidské bytosti a pro novorozené." Odmlčel se. Pravděpodobně mi dával čas než mi to dojde. Lidé.....novorození. Zvedla jsem k němu hlavu..
,,Vy.... dáváte je do společné cely?"
,,Tobě to dnes pálí."Řekl ironicky.
,,Proč? Proč to děláte? Ti lidé jsou nevinní! Tohle by Aro nedovolil." Zasmál se nad mou větou.
,,Mýlíš se. To Aro si je takto pěstuje už více jak čtyřista let." Zděšeně jsem na něj"zírala". Pokud si dobře vzpomínám jednou mi Edward vyprávěl, že Volturiovi chrání zemi před novorozenými tak proč by to dělal?
,,Takže si je Aro vychovává k obrazu svému?"
,,Nebuď drzá!" Uhodil mě. Pomalu mě přestávalo bavit to otloukání.
,,Kam to vlastně jdeme? Říkal jsi, že je čas. Co si tím myslel?"Demetri vedle mě zavrčel.
,,Víš bylo lepší, když jsi mlčela a nedělala problémy. Kdyby tomu tak bylo nemusel by náš pán podniknout takový krok. Upřímně nikdy jsem tě neměl rád a teď tě tu budu muset strpět až po zbytek existence. Nechápavě jsem si ho prohlížela. Co tím myslí?
Dostali jsme se před velké dveře, které byly zdobeny tisíci malými diamanty. Ty dveře vedly do sálu, kam jsem měla přísný zákaz vstupu. Nyní jsem se opravdu bála. Co Ara donutilo, aby teď změnil svůj názor? Měla jsem silné nutkání utéct, ale znemožňoval mi to Demetri. Dveře se pomalu otevřely a já musela přivřít oči, protože mě oslepila silná záře, která vycházela z celého sálu. Několikrát jsem zamrkala a vzpamatovala se. Viděla jsem Ara jak sedí uprostřed tří trůnů a okolo něho několik skupinek upírů. Všichni byli úchvatní až na ty krvavě rudé oči. Došli jsme až k němu, kde mě Demetri pustil a stoupl si kousek dál. Všichni si mě prohlíželi. Připadala jsem si jak pouťová atrakce. Všimla jsem si Jane, která stála opodál a držela si křečovitý postoj.
,,Isabello." Zvolal Aro a došel ke mně. Chtěl mě políbit, ale já od něj uskočila. Uchechtl se. Zdálo se že už není naštvaný.,,No tak drahá proč to děláš? Stejně za chvíli budeš jen má."
,,Nikdy!" Zavrčela jsem.
,,Ale ano a ještě s chutí."
,,K tomu mě nedonutíš!"
,,To nebude třeba." Rozhlížela jsem se po celém sále, abych našla jakoukoliv skulinku k úniku, ale žádná tu nebyla.,, Dovol, abych ti někoho představil. Viollet?" V tu ránu u nás stála drobná blondýnka, která se podobala Rosalií. Se zájmem mě pozorovala.
,,Těší mě." Usmála se.,,Moc pěkná."
,,Ano." odvětil nadšeně Aro. Nechápala jsem o co jim jde. Proč jsem tady?
,,Potřebuji se soustředit."
,,Jistě." Aro zatleskal a všichni se na jeho pokyn rozešli. Jediný kdo zůstal byla Jane, Demetri a ještě jedna upírka, které nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Na všechny jsem tupě zírala. Viollet si mě několikrát obešla a pak se zastavila.
,,Těš se na nový začátek svého života Isabello Marie Volturi."Zazpívala mi do ucha a přiložila mi ruce ke spánkům. Zmateně jsem se podívala na Ara, který se spokojeně usadil na trůn.
,,Co chcete-" Otázku jsem už nedořekla. Po celém sále se rozprostřel můj výkřik. Padla jsem na kolena a zavřela oči. Nemohla jsem se pohnout. Bolest mi proudila celým tělem až do srdce. Před očima se mi začaly objevovat dávné vzpomínky. Dětství, Forks, pohřeb, rozvod,maminčin nový přítel, přestěhování k Charliemu, setkání s přáteli, Edward, Cullenovi, náš první polibek, louka, společně strávené chvíle, rozchod, poslední noc v Edwardově náručí. Vše mi to probíhalo jako film. Bylo to jen několikavteřinové problesknutí. Všechny myšlenky a vzpomínky mi odplouvaly neznámo kam a já se najednou cítila prázdná. Zasáhla mě ostrá bolest na hrudi.
,,Edwarde.." vykřikla jsem jeho jméno a potom ucítila jen žár, který mi postupoval každou částí mého já. Po několika minutách to skončilo a já upadla do bezvědomí. Už jsem nic necítila. Byla jen tma.

Edwardův pohled:

Nemůžu tu jen tak sedět a o nic se nepokusit! Vystřelil jsem z pokoje k hlavním dveřím. Už jsem šahal na kliku, když mi někdo položil ruku na rameno.
,,Je pozdě Edwarde. Je mi líto. Aro urychlil svůj plán. Jestli tam vtrhneme za bijí nás všechny...navíc ona tě už nepozná. Už neví že existuješ." Alice smutně zavrtěla hlavou a odtáhla mě od nich. Nevěřícně jsem hleděl na svou sestřičku a v hlavě mi zněla její věta: ona tě už nepozná...nepozná...

I left my angel - 9. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:16:14 +0200

Bellin pohled:

Zalapala jsem po vzduchu i když jsem ho nepotřebovala.

,,Bello."Zašeptal znova s bolestí v hlase.

Udělala jsem několik malých kroků do zadu. Stáli jsme nehnutě na proti sobě a navzájem se prohlíželi. Nebyla jsem schopná přemýšlet. Jeho přítomnost mě totálně odzbrojila. Po pár minutách jsem se vzpamatovala.Mou mysl napadla myšlenka, která mě píchla u srdce. Zabijou ho.

,,Jdi...jdi pryč!" Nesmí mu ublížit.Edward odhodlaně zavrtěl hlavou a prolomil vzdálenost mezi námi, která nás od sebe dělila.

,,Proč Bello? Co jsem udělal špatně, že jsi mi nedala šanci, abych tě ochránil? Proč jsi mi nevěřila a nic jsi neřekla?" Ovál mě jeho dech. Být člověkem podlomila by se mi kolena. Ani teď jsem k tomu neměla daleko. Vypadal stejně bezbranně jako jsem byla já.

,,Věřila jsem ti a nikdy nepřestala ale prosím...prosím teď už jdi! Musíš odejít a zachránit se dřív než Aro něco udělá." Chtěl se mě dotknout ale to jsem nemohla dovolit.Nemůžu mu podlehnout.

"Vypadni!..Slyšíš?! Zmizte i s rodinou a nechte mě být!"Bolela mě ta slova a jeho bolela ještě víc. Smutně mě pozoroval. Myslela jsem že udělá to co jsem mu právě řekla ale udělal přesný opak. Pevně si mě k sobě přitáhl. Snažila jsem se odstrčit ho od sebe ale to bylo marné do té doby než jsem použila svoji sílu. Odstrčila jsem ho od sebe velkou sílou, protože skončil na zemi. Nechápavě a zraněně zavrtěl hlavou. Stála jsem před ním a omluvně se na něj dívala.

,,Odpusť"zlomil se mi hlas. Rozběhla jsem se pryč ale něco silného mě chytlo za zápěstí a zastavilo.

,,Nemůžu...nemůžu tě nechat odejít. Ne teď když jsem tě zase našel." Podívala jsem se na jeho ruku jak svírá mou. Pod tíhou jeho dotykem mnou projel elektrický proud.

,,Nedělej to Edwarde."

,,Bello Alice mi všechno řekla. Viděl jsem to. Viděl jsem Ara, tebe." Zoufale jsem k němu vzhlédla.,, Ublíží vám. Nemáte proti nim žádnou šanci."

,,Nech nás alespoň pokusit se."Pohladil mě jemně po tváři. Nedokázala jsem mu vzdorovat. Bylo to silnější než já. Zabiju je kvůli vlastnímu chtíči. Opřela jsem se o jeho dlaň. Jeho dotyk ve mně probudil spící motýlky, kteří byli neprávem uvězněni. Druhou ruku mi opatrně obtočil kolem pasu a navzájem jsme si vychutnávali naši blízkost po tak dlouhé době.

,,Tolik jsi mi chyběla. Nejde to slovy vyjádřit. S tebou odešel můj život. Moje naděje."Políbil mě do vlasů, na čelo, tváře.

,,Ani nevíš jak je mi to líto. Promiň mi, že jsem tě opustila...ale musela jsem vás ochránit. Myslela jsem, že to bez tebe nezvládnu, ale věřila jsem v nás." Společně jsme vdechovali vůni toho druhého. Přestala jsem vnímat okolní svět.Teď tu byl jenom on a já, dvě ztracené duše, které k sobě našly opět cestu. Donutila jsem zvednout ruku a začla obkreslovat jeho kontury obličeje. Sladce vydechl. Chytl mou ruku a políbil mě do dlaně. Užívala jsem si každičký jeho dotek. Viděla jsem mu na očí tolik něhy, touhy a náklonosti. To samé jsem cítila já k němu. Sklonil se ke mně a pomalu otřel své rty o mé. Toužebně jsem vzdychla a přitiskla se víc k němu. Ze začátku to byl jemný a opatrný polibek ale postupně se prohluboval a stal se naléhavějším. Naše jazyky se propletly a hrály spolu vášnivý tanec, který neměl konce. Zasténal a chytl mě pevněji.

,,Miluju tě Bello."zašeptal mezi polibky. Nyní byla řada na mě. Měla jsem vyslovit ty dvě kouzelná slůvka jak to bývá v pohádkách se šťastným koncem. Jenže my jsme nebyly v žádné pohádce. Tohle byla realita a já stála před těžkým rozhodnutím. Buď se vzepřu Arovi a budu bojovat po boku s Cullenovými nebo je zachráním a poddám se Arovi. Zahnala jsem rychle tyhle myšlenky. Pousmála jsem se na něj a objala ho. Asi mu to stačilo, protože nic neříkal.

Oba jsme věděli, že naše setkání nebude trvat věčně ale dokud jsme byli spolu, nic jiného neexistovalo.

***

Ležela jsem v Edwardově náruči a vychutnávala si pocit bezpečí. Dlouho jsme se na sebe mlčky dívali. Byl to on, kdo prolomil to ticho.

Bello?......Jak se to stalo?" Věděla jsem na co naráží. Na proměnu. Sklopila jsem zrak a zavřela oči. Moc dobře si ten den pamatuju. Jemně mě chytl za bradu a zvedl hlavu.

,,Jestli o tom nechceš mluvit nemusíš to říkat."

,,Ne..já...já ti o tom chci říct." Líbl mě na čelo a čekal až začnu.Pohlédla jsem mu do očí z kterých mu plálo tolik ochranitelnosti. Kdyby věděl, že už se o mě bát nemusí.

,,Nerada vzpomínám na ten den kdy se to stalo. První rok si se mnou Aro jenom hrál. Bavilo ho na mě pouštět upíry se zvláštními schopnostmi. Naštěstí jsem byla vůči tomu imunní a to Ara velmi těšilo."Edward na mě šokovaně upřel zrak. Mírně jsem se pousmála a pokračovala.

,,Když uplynul rok od mého odchodu, v den mých narozenin za mnou Aro přišel a oznámil mi, že má pro mě dárek. Každý den jsem byla zasypávána dary ale nikdy jsem se jich nedotkla. Ten jeho mi do slova vzal dech. Odvedl mě do lesa a dal mi volnost."Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se.,,Nechápu jak jsem mohla být tak naivní a hloupá-"Edward mi skočil do řeči.

,,Nejsi hloupá ani naivní!"

,,Dřív ano. Rozběhla jsem se pryč. Pryč od něj. Netušila jsem kam a kudy běžím ale chtěla jsem být co nejdál od Volterry. To jsem ještě netušila, že mě chtěl lovit."Edward vedle mě zavrčel.

,,Přísahám, že ho zabiju!"Smutně jsem se podívala před sebe.

,,Bohužel jsem byla pouze křehký člověk takže mi po chvilce došla veškerá síla. Potřebovala jsem si odpočinout. Svalila jsem se vyčerpaná k zemi a nabírala novou sílu. Když jsem se chtěla zvednout už jsem neměla šanci. Během chvilky nade mnou stál a usmíval se. Věděla jsem co přichází a nebránila jsem se. Myslela jsem na to, že jsi v pořádku a v bezpečí. Byla jsem připravená umřít, ale zmýlila jsem se. Nechtěl mě zabít, ale přeměnit.

,,Měl jsem tam být. Je mi to moc líto lásko."Vyčítal si Edward.

,,Nemůžeš za to."

,,Nemůžu?! Bello díky mě tě poznal. Kdybych nebyl tak zbrklý nic by se nestalo. Teď by jsi pravděpodobně žila šťastným spokojeným životem a měla děti."

,,Edwarde nebýt Ara požádala bych tebe. Nechtěla jsem zůstat dlouho člověkem."

,,Nikdy bych ti nesebral život."Zpražil mě chladným pohledem.

,,Tak bych řekla někomu z tvé rodiny. Určitě by souhlasili."Ztuhl. Nechápala jsem jeho chování. Myslela jsem, že bude rád. Zvedla jsem se z jeho náruče a odstoupila dál od něj. Jeho slova mě ranila...Ucítila jsem opět jeho blízkost. Otočil si mě k sobě a uvěznil mě v objetí.,,Nechtěl jsem tě ranit.Promiň mi."

,,Kdybych zůstala člověkem zestárla bych a nakonec umřela. Opustila bych tě navždy." Objevila se mu bolest v očí.

,,Bello nepřipravil bych tě o duši. Ochránil bych tě před sebou samotným."

,,Teď už je to jedno...jsem to co jsem a na tom se nic nezmění..."Chvilku jsme oba mlčeli ale potom Edward promluvil.

,,Když jsem tě spatřil v lese, myslela jsem, že jsi pouze má fantazie jako to bylo vždy. Snil jsem o tom. O nás dvou navěky víš?ale s radostí přišla i bolest, že jsi musela zažít to samé co my. Nesnesu pomyšlení, že ti ublížili." Opřela jsem své čelo o jeho a pousmála se.

,,Nevadí ti, že jsem jednou z vás?" Zavrtěl hlavou a zasmál se.

,,Ani nevíš jak mi to usnadňuješ. Nemusím se stále ovládat a hlídat se, abych se na tebe nevrhl a neublížil ti. Takže ne...nevadí mi to. Možná to bude znít sobecky ale jsem rád, že jsi jednou z nás." Láskyplně jsme se na sebe podívali a opět propadli do světa polibků.

***

Podívala jsem se na oblohu odkud vykukovaly nenápadné paprsky slunce. S Edwardem jsme leželi na zelené trávě jejíž krásu doplňovaly okvětní lístky spadané ze stromů, pod kterým jsme leželi propleteni do sebe.

,,Edwarde-"

,,Neříkej to." Políbil mě do vlasů a jeho stisk zesílil.

,,Pošle mě hledat. Pokud brzy nepřijdu budu mít problémy."

,,Zůstaň se mnou."Pozoroval mě starostlivě.

,,Ani nevíš jak moc bych chtěla,....ale když nepřijdu domyslí si, že jsme spolu a první místo kde bude hledat je u vás."

,,Postaráme se o sebe."

,,Ne."

,,Mám strach, že ti ublíží. Nejraději bych ho zabil!"

,,Neboj se." Snažila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo. I já měla strach.Neustále jsem musela přemýšlet jestli se o nás Aro nedozvěděl. Netušila jsem zda mi vyšlo to, o co jsem se pokoušela před tím než se objevil můj princ. Pomalu jsme se zvedli a vyrazili na konec lesa odkud jsem musela jít sama.

,,Už teď mi chybíš."

,,Brzy se uvidíme!" Propletla jsem nám prsty na malý okamžik a přitiskla se k němu.

,,Dávej na sebe pozor a vzkaž rodině, že se mi po nich stýská."

,,Až se vrátí, vyřídím jim to. Mimochodem nesmírně je mrzí co se stalo."Cože?Až se vrátí?kde jsou?!

,,Nejsou tady?"

,,Ne. Je tu jen Alice s Jasperem a já."řekl klidně.

,,Ale..ale to nemůžete! Nemůžete se rozdělit když Aro-"

,,Uklidni se lásko. Nic se nám nestane." Mlčky jsem se na něj podívala.

,,Slibuju." Sklonil se ke mně a dlouze mě políbil. Nechtěla jsem od něj odejít. Ještě dlouho jsme tam stáli a loučili se. Potom jsem se rozběhla "domů". Promítala jsem si každý sebemenší detail co se mezi námi odehrál. Byla jsem s Edwardem. Stále mě miluje. Položila bych za něj život. Edward byl můj anděl, naděje moje světlo.

Vcházela jsem do volterského království s úsměvem na rtech, kterého jsem se nemohla zbavit. Cítila jsem na sobě jeho dotyky a rty. Objevila jsem své štěstí. Miluju tě Edwarde Cullene.

I left my angel - 8. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:15:36 +0200

Bellin pohled:

No tak vzpamatuj se! Zvedni se! Pohni se! Dělej něco! Uteč! Udělej cokoliv! Hlas se v mé hlavě rozkřičel do všech míst mého těla, ale tělo nereagovalo.

Byla jsem uvězněná jeho pohledem. Myslela jsem si, že si ho pamatuji do sebemenšího detailu, ale mýlila jsem se.Vypadal božsky. Ani to slovo ho nevystihovalo. Jeho vlasy, oči, rty, všechno bylo stejné a zároveň tak jiné. Sebrala jsem odvahu a pomalu se zvedla z vlhké země. Jediné co mě v tu chvíli napadlo byl útěk. Bála jsem se jeho reakce. Opustila jsem ho s nadějí, že ho ještě někdy spatřím a teď tu stál v celé své kráse. Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče a žádat o opuštění. Musí mě nenávidět za to jak jsem mu ublížila. Ublížila jsem nám oběma. S jeho přítomností jsem zapomínala na to co se stalo.Byl jako droga. Vzpamatuj se Isabello! Seber se a běž nebo chceš aby mu Aro ublížil? Smutně jsem na Edwarda pohlédla.Stál tam stále jako socha. Jeho oči však byly jiné než které jsem si pamatovala. Tyhle byly plné bolesti a nechápavosti. Než jsem utekla naposled jsem k němu vzhlédla.

"Edwarde.." Zašeptala jsem tak tiše, že by to člověk ani nepostřehl. Věděla jsem, že on to uslyší. Běžela jsem upíří rychlostí až do svého pokoje.Co jsem to udělala?!Znova jsem utekla!Nechala ho opuštěného, bez vysvětlení. Tohle si nezasloužil. Je tak nádherný. Zavřela jsem oči uchovávala si v paměti jeho dokonalé rysy.

Edwardův pohled:

Chystal jsem se zakousnout do laně, ale vyrušila mě jiná vůně, která mě bičovala do nosu. Po dlouhé době jsem znova pocítil to pálení ve svém nitru. Zvedl jsem hlavu a zahlédl ji jak sedí v nepřirozené poloze na zemi. Kapuce se ji svezla z hlavy na záda a já mohl spatřit její tvář. To není možné!Zavřel jsem oči znova otevřel. Byla tam. Nehnutě mě propalovala zlatě karamelovýma očima. To nemůže být....Bella, ale postava, její pohled, vůně, vlasy..vše tomu napovídalo.Je tak krásná...ale proč? Co tu dělá? Stala se upírkou? Ne to ne...proto mě opustila? Protože jsem ji nechtěl proměnit?...Ach ta vůně. Tak sladká. Chtěl jsem se k ní přiblížit, přesvědčit se že je to skutečně ona, ale nedala mi šanci. Opatrně se zvedla ze země a věnovala mi poslední pohled plný strachu, bolesti a... lásky? Ne to je nemožné. Už mě nemiluje.

"Edwarde.."Její hlas byl pro mě jak hudba v rajské zahradě.Otočila se a nechala mě tam samotného. Píchlo mě u mrtvého srdce a já ucítil staré rány, které se opět otevřely.Nic jsem nechápal. Úplně jsem zapomněl na laň, kterou jsem ulovil a rozběhl se ke své rodině. Alice. Ta musí něco vědět...Proč má Bella? Proč zrovna Volterra? Už není tak křehká jako kdysi.Nemiluje tě tak se vzpamatuj!

Rozrazil jsem dveře od našeho pokoje, kde na mě čekala Alice.

"Prosím než na mě začneš křičet nech mě to vysvětlit." Hleděl jsem na ní poraženě. Má Bella je...zavrtěl jsem hlavou.

"Nemá s tím nic společného Edwarde. Za vším je Aro. Celou tu dobu."Aro? Co ten s tím má společného?

"Vzpomínáš když jste se střetli v našem domě? Tam se do Belly zamiloval. Nemohla jsem ho vidět přicházet, protože to bylo neplánované a potom..potom jsem byla slepá. Neviděla jsem nic ohledně Belly.Edwarde nechtěla nás opustit. Za žádnou cenu nechtěla opustit tebe."

"Opustila mě, protože jsem ji nechtěl přeměnit."

"Nebuď paranoidní! Dám ti důkaz."Před očima se mi mihla moje princezna, ale nebyla šťastná. Plakala a celé tělo se ji třáslo. Ležela schoulená u Alice v náručí plná zoufalství. Tohle nebyla Bella, kterou jsem znal. Z téhle Belly vyzařovala pouze bolest, strach a vztek. Neviděl jsem žádné štěstí v jejím obličeji. Tak se přeci nemohla cítit.To byl můj svět samoty. Ne její. Nemohla...nebo snad ano? V Aliciných myšlenkách jsem uslyšel její harmonický hlas. Ptala se na mě.... a potom Aro. Jak to mohl udělat naší rodině?Měl jsem sto chutí mu něco udělat. Donutil ji k tomu všemu. Deset let zbytečného trápení a obviňování.

"Edwarde musíme ji zachránit. Její budoucnost je nejistá. Mění rozhodnutí každou chvíli."

"Jak je možné, že ji vidíš?"

"Dovolila mi to."Nechápal jsem.

"Je štít!" vyjekla na mě jak kdyby to bylo nad slunce jasné. Nevěřícně jsem zamrkal.

"Celou dobu jsem ji neviděla, protože mi v tom bránila. Měla to nakázané od Ara."

"Přísahám, že ho zabiju!"

"Aro ji brzy potrestá za její nerozvážnost."

"Jestli se Belly jen dotkne!"zavrčel jsem.

"Dostaneme ji odsud, ale potřebujeme pomoc. Sami je neporazíme."

"Alice nevím jestli tvůj plán vyjde."

"Taky si nejsem jistá, ale musíme se o něco pokusit dřív než..."

"Dřív než co?"

"Dřív než Bella udělá velkou hloupost, která ji může zničit." Zavřel jsem oči. Trpěla stejně jako já. Tak moc mi chyběla. Stále jsem cítil její vůni. Chtěl jsem ji držet v náručí a ochránit před vším zlým. Před Arem.Byl jsem tak otupělý z novinek, že jsem si ani nevšiml Alice jak organizuje odchod některých z nás.Nejakčnější byl Emmett takže se dobrovolně přihlásil na záchranou misi.

Nakonec se rozhodlo, že se Emmett, Rosalie, Carlisle a Esme vydají pro pomoc. "Dávejte na sebe pozor. Edwarde vyřiď Belle, že nás to nesmírně mrzí. Odsoudili jsme ji neprávem."Esme posmutněla.

"Neboj Esme Bella vám nic nevyčítá."usmála se na ní Alice. S každým jsem se rozloučil a potom jsem se vydal na místo,kde jsem ji naposled spatřil.

Bellin pohled:

Doběhla jsem k sobě celá rozklepaná.

,,Nepamatuješ si nic z toho co jsem ti nakázal?!"Z rohu pokoje vyšla vysoká postava.Zatraceně!

,,O čem to mluvíš?"

,,Řekl jsem ti jasně žádné problémy a co se nestane? Narazíš na Edwarda Cullena!"zavrčel.

,,Neubližuj mu Aro. On..on mě nepoznal a-"

,,To se mýlíš. Už ví, že jsi tady a proto jsem se rozhodl,že se svatba uskuteční v termínu."Šokovaně jsem na něj "zírala".

,,Nevezmu si tě!"

,,Ale ano lásko. Vezmeš si mě pokud je nechceš vidět mrtví."

,,Budou bojovat."

,,Oh ano a jak se podle tebe dostanou přes celou gardu?"Na tohle jsem neznala odpověď. Věděla jsem, že Cullenovi nemají proti nim absolutní šanci. Zatnula jsem ruce v pěst.,,Nenávidím tě!"Neměla jsem psychickou sílu to na něj zakřičet. Jenom si odfrkl a přistoupil ke mě.

,,Brzy se s nimi setkáme. Řekneš jim, že je v životě nechceš vidět rozumíš?! Jestli se o něco pokusíš, jediný náznak, zlikviduju je a začnu tou malou upírkou Alicí.

,,Nech je být...já...já udělám vše co si mi řekl."zlomil se mi hlas. Pohladil mě po tváři a políbil mě. Odvrátila jsem od něj hlavu, ale to mu bylo jedno. Pokračoval v polibcích po mé šíji. To není pravda. Jak se to mohl dozvědět?Chtělo se mi plakat. Opět jsem ucítila tu bezmoc. Nikdy se z Volterry nedostanu. Cítila jsem jak se vrácený kousek naděje odtrhl.

,,Hloupoučká Isabello."Usmál se vítězně. Odstrčila jsem ho od sebe a utekla jsem na své místečko. Zhroutila jsem se na trávu a rozplakala se. Je mi to líto, ale jinak to nejde. Musíte existovat. Pro svět. Pro mě.

Jak se to Aro dozvěděl?Praštila jsem vší silou do země a pak mi to došlo. Ta tajemná upírka. Jak jsem mohla být tak pitomá a zapomenout na ní? Byla pod štítem stejně jako Cullenovi. Samozřejmě! Proto nás viděla. Zvedla jsem se do sedu a začala se soustředit.Pomalu jsem pozměňovala svůj štít.

,,Bello..."vydechl někdo za mnou. Trhla jsem sebou a otočila se za majitelem toho líbezného hlasu.

I left my angel - 7. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:14:52 +0200

Edwardův pohled:

Hrál jsem s Emmettem páku, když do dveří vešla Alice s úsměvem na tváři. Jasper si ji přivinul k sobě a políbili se. Chtěl jsem tomu zabránit, ale když jsem uslyšel Jasperovo zamilovaná slůvka patřící Alici přepadla mě vlna vzpomínek a bolesti. Jasper to okamžitě vycítil.

,,Promiň zapo-"

,,V pořádku." Kývl jsem k nim a soustředil se na Emmetta. Soustředění mi však dlouho nevydrželo. Zaujaly mě Aliciny myšlenky. Zahlédl jsem les a Alici jak se nad někým sklání. Neviděl jsem mu do obličeje, protože ho měl zakrytý. To bylo všechno. Musím se jí na to zeptat. Jak jsem tak uvažoval povolil jsem stisk a Emmett mi ohnul ruku takovou silou, že se stůl na kterém jsme se přetahovali rozlomil na dvě půlky.

,,Prohrál si." Zařechtal se Emmett.Nestávalo se často, aby vyhrával.

,,Nechal jsem tě."

,,To teda ne! Vyhrál jsem, protože jsem silný!" Ukázal na svoje svaly a já se rozesmál.

,,Jasně ..tak dáme zítra odvetu co říkáš?"

,,Co je to odveta bez sázení?" Z vedlejšího pokoje se ozvalo zasyčení.

,,No tak Rose věř mi trošku."

,,Myslím, že nemá zrovna ráda tvoje sázení. Vždycky prohraješ."Zamračil se.

,,Ne! Vsadíme se. Když vyhraju, doneseš mi grizzlyho a když vyhraješ ty, ulovím pro tebe pumu." Nedokázal jsem se nesmát jeho nápadu.

,,Dobře, ale měl bys zdejší obyvatelé na to upozornit, aby se potom moc nedivili. Moc rád se podívám jak mi přinášíš pumu."

,,Jen počkej."Otočil se a odešel za Rosalii.

,,Emmette kolikrát jsem ti říkala,že se nemáš vsázet? Edward má pravdu.Po každé prohraješ."

,,Beruško věř mi. Zítra ho rozdrtím."Zavrtěl jsem hlavou a stále se usmíval.

***

K večeru jsem se vydal projít. Celé město bylo zahaleno hustou mlhou, která pohltila celou Volterru. Přemýšlel jsem s kým se to Alice vlastně sešla. Neměl jsem tušení, že má tady přátelé. Jejich setkání však nebylo úplně šťastné. Bylo překvapující a plné emocí.

,,Edward Cullen."Otočil jsem se za známým dětským hlasem.

"Jane."řekl jsem zdvořile.

,,Tak je to pravda. Vážně jste tady. Aro říkal, že brzy dorazíte."

,,Aro? Jak se to dozvěděl?" Pokrčila lhostejně rameny a otázku úplně ignorovala.

,,Přijeli jste se podívat jak se mu daří?"

,,Ano."

,,Nyní ale nemá čas.Vlastně nemá čas na nic!"Vážně zavrčela?

,,Zařizuje důležité věci ohledně své...manželky." Řekla znechuceně. Překvapilo mě to. Aro už měl několik manželek, ale nikdy z toho neudělal nic velkého. Z Janeiny mysli jsem vyčetl, že to bude velkolepé.

,,Vyřiď od nás upřímnou gratulaci."Jane se zasmála.

,,Hlupáčku kdybys věděl.."Nedořekla a opět se zasmála. Na co naráží?

,,Neboj se. Gratulaci samozřejmě vyřídím. Nyní už musím jít. Nečekaně jsem se zdržela. Brzy na viděnou." Kývla na rozloučenou a zmizela v mlze. Divné. Nikdy se nechovala tak...přívětivě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pokračoval ve své cestě, která mě zavedla do zdejšího lesa. Ucítil jsem lákavou vůni. V puse se mi nahromadil jed takže jsem na nic nečekal a vydal se na lov.

Bellin pohled:

Zrovna jsem si přejížděla hřebenem po vlasech, když do dveří vtrhla Jane.Z krvavě rudých očí ji čišely blesky.

,,Odejdi!" zavrčela jsem na ní. Neměla jsem náladu na hádku.

,,Co takhle vidím tě ráda drahá Jane?"

,,A co takhle jestli nezmizíš budeš o něco kratší?"

,,Aro by nedovolil abys mi ublížila."Řekla hrdě.

,,Arovi na tobě nezáleží. Má tě tady jenom kvůli tvému daru."

,,To není pravda. Jsem zbožňována."

,,Mě je to jedno. Vypadni Jane!"

,,Takovou radost ti neudělám Isabello."Zachichotala se. Nenáviděla jsem její hlas natož pak její smích.

,,Tak proč jsi přišla?!"

,,Chtěla jsem ti říct, že se můžeš rozloučit se svým Edwardem. Ach když jsem ho dnes viděla byl tak zmučený a ten výraz v jeho očí." Nevěřícně jsem na ni koukla. Potkala ho? Neublížila mu?

,,Je v pořádku?"

,,Ale ale tak přeci pořád na něj myslíš. Co by na to řekl Aro kdyby se Edward dostal až k tobě?"

,,Co..co tím chceš říct? Co máš v plánu? Přísáhám že jestli mu jakkoliv ubližíš zabiju tě a věř mi, že Aro tomu nezabrání."řekla jsem výhružně.

,,Jsi vetřelec Isabello Swanová a já tě odsud dostanu za každou cenu! To já se stanu volterskou královnou a budu vládnout po jeho boku rozumíš?"Upřímně, vůbec jsem nechápala co mi tím chtěla říct. Co to mělo společného s mým andělem? Hystericky se zasmála a odešla z pokoje. Jane je blázen! Nechtěla jsem pomyslet na to co se stane až se Edward setká s Arem a se mnou. Stále jsem krvácela z ran, které jsem nám před deseti lety zasadila. Zavřela jsem oči a představila si Edwardův obličej jak se na mě usmívá pokřiveným úsměvem. Nikdy bych nedokázala zapomenout. On je jediný kdo mě udržuje při "životě". Kdyby ho Aro zabil, našla bych způsob jak se k němu dostat co nejdřív. Netrvalo by to dlouho. Měla jsem mnoho nepřátel, kteří prahli po mé smrti.

Zahnala jsem tyhle pochmurné myšlenky, přehodila přes sebe plášť nasadila kápi a rozběhla se do lesa. Měla jsem ráda rychlý běh. Uvolňoval mě a dokázala jsem vypnout mozek aspoň na chviličku. Když jsem dorazila do lesa vsála jsem do sebe co nejvíce kyslíku ,který mnou jen proplul,ale připluly s ním i jiné vůně a velice známé. Automaticky jsem se rozběhla za vůní,která mě v hrdle tak spalovala. Ani ne za minutu jsem už sledovala kořist. Bylo to obrovské stádo losů. V tu chvíli jsem se přestala ovládat a zachovala jsem se jako skutečný predátor. Skolila jsem statného vůdce stáda a zakousla se mu do krku. Stádo, které se rozuteklo, nyní postávalo jen o pár set metrů dál. Nemohla jsem se nabažit.Chtěla jsem víc a víc.Lovila jsem dlouho do noci takže z velkého stáda moc nezůstalo. Ještě se mi nechtělo"domů". Zahrabala jsem poctivě všechny těla a zpět jsem to vzala lidskou chůzí. Byla jsem nasycená na několik dní dopředu, což mě přivádělo na otázku co budu dělat. Aro mě teď jen tak nikam nepustí. Určitě si všimne mých zlatých očí. Na tohle jsem nepomyslela!

Ty jsi tak pitomá Isabello! Ano i já si zvykla na toto oslovení i když jsem to nesnášela. Bohužel měli právo mě tak oslovovat, protože z Belly skoro nic nezbylo. Jediné co zůstalo byla láska k Edwardovi.Ostatní bylo dávno pryč, ale s tím jsem se smířila.

Sedla jsem si k velkému stromu a opřela se o jeho kmen. Před očima se mi začly zjevovat různé tváře lidí, které jsem znala. První tvář patřila mému tatínkovi Charliemu. Mohla jsem jen doufat, že je v pořádku. Vzpomínám si na dopis, který jsem mu nechala v kuchyni na stole na rozloučenou.

Milý Charlie,

není vůbec lehké psát tento dopis. Chci ti poděkovat za všechno co jsi pro mě udělal. Díky tobě jsem dostala šanci poznat ty nejlepší lidi na planetě a za to ti budu do smrti vděčná. Tvou zásluhou jsem poznala kluka mých snů, do kterého jsem se beznadějně zamilovala. Poznala jsem nové přátelé a přivlastnila jsem si nové kulinářské schopnosti.

Věř mi, že tě opouštím nerada, ale dělám to pro tvoje dobro. Je to tak nejlepší. Tati prosím nehledej mě. Stejně mě nenajdeš. Slibuju že se o sebe postarám a dám na sebe pozor.Nezatahuj do toho Cullenovi nemají s tím nic společného.

Odpusť mi to. Vím že to bolí, ale slibuju že budu v pořádku. Nemusíš se bát. Vyřiď všem že mé srdce zůstalo s nimi ve Forks. Budeš mi chybět.

Odpusť tvá Bella

Musel trpět po mém odchodu. Co mu na to řekli Cullenovi? Šel za nimi? Odešli a přestěhovali se jinam? Ve Forks je už nic nedrželo.

Jacob. Další tvář, která našla cestu a prodrala se na povrch. To díky němu jsem zjistila co je Edward zač. Co dělá?deset let je dlouhá doba. Má rodinu?

Maminka, Angela, Jessica, Eric, Mike, Ben. Teď jsem všem záviděla jejich životy. Povzdechla jsem si a přitulila se víc ke stromu.

V lese se ozvalo několik křupnutí. Byl to stejný zvuk jako když někomu lámete vaz. V tu chvíli jsem stála na nohou a pečlivě se rozhlížela.Zavětřila jsem a zamířila za vůní. Jedna část mě křičela ať uteču, ale druhá se s ní hádala.

Už od malička jsem byla zvědavá a přitahovala jsem problémy. Co se mi může tak stát? Jsem dost silná abych přemohla nebezpečí. Po několika metrech mě udeřila silná vůně, kterou jsem za svou krátkou existenci neucítila. Nasála jsem tu rozkoš a užívala si euforii. Zastavila jsem se asi padesát metrů od zdroje. Na zemi ležela laň k níž se skláněl upír. V tom momentě jsem zůstala stát jako přimražená, protože to nebyl ledajaký upír. Nemohla jsem tomu uvěřit. Začla jsem couvat dozadu, ale jak se ukázalo byla to největší chyba,kterou jsem mohla udělat. Zakopla jsem o kořen stromu a spadla na zem. Kapuce se mi svezla po hlavě na záda takže mi bylo vidět do obličeje. Vyděšeně jsem pohlédla na místo kam skláněl svou hlavu, ale už tam nebyla. Vzpřímeně stál a díval se na mě. Naše oči se setkaly. Být člověkem, rozbušilo by se mi srdce na plné obrátky. Byla jsem ráda, že sedím. Přede mnou stál král všech bohů, dobyvatel mého srdce.... můj Edward.

I left my angel - 6. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:14:11 +0200

Bellin pohled:

Dva dny uplynuly jako voda.Dnes přijedou Cullenovi.
Aro za mnou přišel a zakázal mi vycházet ze svého pokoje.
,,A co lov? Potřebuju se nějak živit."

,,Máme spoustu potravy. Stačí jen říct."Usmál se.
,,Nepřiblížim se k člověku. K tomu mě nedonutíš! Nechápu proč nemůžu nikam chodit!"
"Drahá nerozčiluj se. Stejně svůj drahocenný čas trávíš jen v tomto pokoji."
,, Nebudeš mi zakazovat co můžu a co ne."
,,Tak to se pleteš. Zakazovat ti to můžu a budu!Přestaň být tak protivná Isabello! Děláš jen samé problémy."
,,Potom nechápu proč jsem tady!"
,,Připomenu ti to! To že jsem změnil termín naší svatby neznamená, že se nevezmeme. Jen do toho přišli nějaké problémy, které se musí neodkladně vyřešit a jsi tady, protože tě miluji. Kdy to konečně pochopíš a přestaneš s divadlem že mě nechceš?"
,,Žádné divadlo nehraju!"Zasyčela jsem.
,,Jestli se nezačneš chovat tak jak máš věř mi, že si tě podám. Nezapomeň kde jsme minule skončili. Víš, že dotahuji své činny až dokonce." Z představy, že se mě opět dotýká mi bylo špatně. Po téhle stránce mi nikdo nemohl pomoc. Neměla jsem kam utéct. Byla jsem sama a tak to navždy zůstane, ale kdyby mi útěk vyšel neváhala bych. Po tom co jsem se dozvěděla o příjezdu Cullenů jsem měla plán, který spočíval v záchraně jich a mě samotné, ale ze všeho nejdřív musím mluvit s Alicí jinak mě zavrhnou. Nedivila bych se. Odpustí mi? A co můj Edward? Vyslechne mě?
Uvažovala jsem jak na mě budou reagovat. Vlastně mi záleželo jen na jednom názoru, který pro mě bude rozhodující. Klidně bych se před ním plazila jen proto,aby mi odpustil. To jediné po něm budu žádat pokud se střetneme. Pak odejdu když si to bude přát.
Ovál mě Arův dech. Škubla jsem sebou a dostala se na druhou stranu pokoje. Hlasitě se zasmál.
,,Uvidíme se později." Po jeho odchodu jsem přistoupila k nočnímu stolku a vytáhla tužku a papír. Teď zbývalo jediné. Povolit a poopravit svůj štít.Pokud zaměřím štít na určité "lidi" mělo by to vyjít. Pomalu jsem na papír napsala čas a místo.Doufám, že to bude fungovat.
Musela jsem se také soustředit na jiné myšlenky, protože jestli má Aro upírku se stejnou schopností jako má Alice je se mnou konec.
Lehla jsem si na postel a představovala si jaké to bude...

Edwardův pohled:

Jak Alice řekla tak se také stalo. Ráno jsme se všichni rozloučili s Tanyou. Chvíli jsem se tam zdržel, protože mi přišlo nezdvořilé jen tak ji opustit. Nejtěžší to bylo pro Tanyou. Tolik si zvykla na naši společnost takže o to víc nesla těžko náš odjezd. Hlavně můj. Stala se součástí rodiny. Několikrát jsem jí nabídl, aby jela s námi, ale nechtěla opustit svůj domov.
,,Vážně jsi rozhodnutá zůstat tady?" Víš, že jsi u nás vítána kdykoliv."
,,Vím a děkuji. Budu o tom uvažovat. Nerada bych o vás přišla. Třeba neuplyne ani pár týdnů a zasteskne se mi. V tom momentě budu u vás dřív než to Alice uvidí." Usmáli jsme se na sebe a objali.
,,Budeš mi chybět Edwarde. Slib mi, že na mně nezapomeneš a brzy mě navštívíš."
,,Slibuji a nezapomenu. Jsem ti za tolik věcí vděčný. Jsem tvým velkým dlužníkem takže když budeš cokoliv potřebovat víš kde nás najít."
,,Zavoláme si?"
,,Jistě. Uvidíš, že se brzy setkáme." Vykouzlil jsem slabý úsměv.
,,Sbohem má nejlepší přítelkyně."
,,Sbohem."

***
,,Alice už mi řekneš proč jedeme zrovna tam?"
,,Budou slavnosti a Carlisle chce vidět staré přátele."Zavrtěl jsem hlavou a na nic víc se neptal.
Po dvou necelých dnech jsme dorazili do Volterry. Ubytovali jsme se v malém penzionu.
,,Proč jsme nešli rovnou k Volturiovým?"zeptala se podrážděně Rosalie.
,,Nechceme riskovat, že si tam jednoho z nás nechají zlatíčko. Víš jak je Aro nepředvídatelný."Esme se posadila na pohovku k Rose a mateřsky ji pohladila po zádech.
Pozoroval jsem každého člena z naší rodiny a přemýšlel co bude dál po Volteře.
Pojedeme zpět do Forks nebo se přestěhujeme jinam?
,,Lásko?Co..co vidíš??"Obrátil jsem se za Jasperovým hlasem a uviděl jak zatřásl jemně s Alicí. V její myšlence jsem zahlédl hustý les a ještě něco nebo spíš někoho. Měl na sobě dlouhý plášť s kapucou na hlavě takže mu do tváře nebylo vidět.
V tom okamžiku kdy si kapucu chtěl sundat vize zmizela. Alice zuřivě zamrkala a uvolnila se.
,,Nic důležitého."Pousmála se na svého prince a věnovala mu zamilovaný pohled. Viděl jsem jak po mně Alice střelila pohledem a pak se odvrátila. Její mysl byla zmatená a z toho jsem byl zmatený já, protože tohle se ji nestávalo. Měla mysl perfektně uspořádanou a teď?
Pokaždé o vizích přemýšlela ale nyní jako by zapomněla. Musím se na to Alice zeptat.
Esme s Carlislem odešli do pokoje a po chvilce je následovali i sourozenci. V obývacím pokoji jsem zbyl sám. Neúmyslně jsem se začal potápět do vzpomínek.Do reality mě vrátilo tiché zachrastění.Upřel jsem pohled na moji drobnou sestřičku, která si právě něco zastrkávala do kapsy.
,,Ty někam jdeš? Bez Jaspera?"Rozhlídnul jsem se a pozvedl obočí.
,,Jasper hraje s Emmettem páku a já si potřebuju zařídit jednu věc. Brzy nashle."Usmála se a tiše vyběhla ze dveří. Zvedl jsem se a šel za bratry.

Bellin pohled:

Celou věčnost jsem čekala na tento okamžik. Pro mě to věčnost byla. Přehodila jsem přes sebe plášť, nasadila kapucu ze které mi vykukovala pár drobných pramínků. Vydala jsem se z pokoje a zamířila do lesa. Hlavou mi poletovaly otázky na které jsem potřebovala znát odpověď. Došla jsem na místo, které jsem kdysi objevila když jsem "omylem" zabloudila. Snad to najde..co když nepřijde? Nenávidí mě stejně jako Edward?..Ovšem že ano. Nic jiného si nezasloužím.
Posadila jsem se na kámen a zahleděla se do dálky. Vyrušil mě až slabý vánek ze severu, který sílil a sílil. Natočila jsem se tím směrem a potom ji spatřila. Vypadala úchvatně jako každý člen z její rodiny, ale teď jsem ji mohla vidět lépe.Všimla jsem si všech detailů co na ní spočívaly.
Zastavila se dva metry přede mnou. Prohlížela jsem si ji zatím co po její tváři přeběhl smutný úsměv. Nebyla jsem schopna slova.
,,Bello?" Trhla jsem sebou. Nikdo mě tady tak neoslovil od mého příchodu. Bylo to samé Isabello sem, Isabello tam.
,,Bello řekni něco. Neboj se neublížím ti. Viděla jsem tvůj vzkaz." Pomalu se ke mně přibližovala. Chtěla jsem se na Alicii vrhnout a obejmout ji, ale něco mi to zakazovalo. Neodvážila jsem se. Hrnula se na mě vlna pocitů a emocí.
,,Je mi to tak líto Bells." Natáhla ke mně ruku a smutně mě pozorovala.
,,Alice..."zašeptala jsem.Neunesla jsem to. Zhroutila jsem se k zemi a začla plakat. Ucítila jsem jak mě objala.
,,Ššššš...mrzí mě, že jsem tomu nezabránila. Oba jste si museli tolik vytrpět.Změní se to setřičko! Zachráníme tě!"
,,Ach Alice!"objala jsem ji tak silně, že pokud by byla člověk, rozdrtila bych ji. Kolébala mě a utěšovala. Po někola hodinách jsem se uklidnila a konečně jsem byla schopna mluvit.
,,Jak...jak si zjistila, že jsem tady? štít jsem uvolnila až-"
,,Ty jsi štít? Vážně? To je úžasné. Jak? Měla jsem vizi. Z ničeho nic přišla a opět odešla. Byl to krátký záblesk,ale Bello..jak si nám to mohla udělat? Proč jsi nám nic neřekla? a proč jsem nic neviděla? Co sis myslela? Pomyslela jsi vůbec na to co to udělá s Edwardem? Vzalo nás to všechny. Nikdo netuší, že za vším je Aro. Tak moc si mi chyběla. Uveřila jsem tomu. Myslela jsem, že už nás nikdy nechceš vidět. Edward si to dává stále za vinu. Myslí si, že jsi odešla kvůli tomu jak tě ohrožoval na životě. Několikrát jsem se mu snažila říct, že to tak není, ale znáš ho. V tomhle mi nevěří. Všichni byli nešťastní z tvého odchodu a potom co od nás odešel i on, bylo to nesnesitelné."
,,Odešel?" Není s nimi.Zdrceně jsem se podívala jinam.
,,Ano...věděli jsme kde se nachází a jak mu je. Bylo to strašné období, ale jak se říká čas rány zahojí..jemu se rány nikdy nezahojily, ale alespoň se zmírnily. Dokázal se znova vzchopit a začal žít. Díky Tanye se vrátil zpět k nám."
,,Kdo..kdo je Tanya?"vykoktla jsem ze sebe. Tak jen přeci si někoho našel.
,,Rodinná přítelkyně."
,,Takže...spolu..oni..oni dva-"Nedokázala jsem ze sebe vypravit jednu srozumitelnou větu. Pocítila jsem v sobě něco nového a nečekaného.Nával nového citu.Ucítila jsem žárlivost.
,,Bello neblázni! Edward je zamilovaný do tebe. Tanya je jen kamarádka."Oddychla jsem si. Nevím jak bych se zachovala kdyby opravdu někoho měl.
,,A kde je teď..on?"
,,Je tu s námi."pousmála se.,,Až se tohle dozví...roztrhne Ara na kusy."
,,Ne! To nesmí! Musíš ho od Ara držet co nejdál jinak mu ublíží.To bych už nepřežila.
,,Neboj se."pohladila mě po zádech.,,Já to stejně nechápu.Tolik let si to vydržela. Všichni jsme si mysleli jak žiješ poklidným LIDSKÝM životem a máš kupu dětí. Kdy tě proměnili Bello?Proč ti to udělali?Řekni mi všechno."
,,Nikdy jsem neměla v plánu zůstat člověkem na vždy,ale nenapadlo mě, že se to stane takovým způsobem. Nechci mluvit o své přeměně."Soucitně kývla a tak jsem pokračovala.
,,Stejně by ste ničemu z toho nezabránili. Aro mě chtěl už od začátku co mě poprvé uviděl u vás doma.Musela jsem vás opustit, protože mi vyhrožoval vaší smrtí a to jsem nemohla dovolit. Snažila jsem se utéct ale to mi nevyšlo. Slíbila jsem si, že se mu nikdy nepoddám jenže se to každou chvílí blíží ...mám strach."
,,Co se blíží?"
,,Svatba."zašeptala jsem.
,,Proto jsem viděla tu oslavu?byla to svatební.No jasně!Měla jsem to tušit!Mě to myslí tak pomalu!"zamračila se a postěžovala si.
,,Není to tvoje chyba Alice."
,,Nedovolíme to Bello.To ti slibuju. Za Ara Volturiho se neprovdáš."Nechtěla jsem na to myslet tak jsem změnila téma.Plácla jsem to první co mě napadlo.
,,Jak je na tom...Edward?ale upřímně..nešetři mě."
,,Lépe..nebo alespoň tváří se tak, ale když si odešla bylo to hrozné. Nikdy jsem neviděla zdrcenějšího upíra. Zlomil ho tvůj odchod." Zavřela jsem oči.
,,Nikdy jsem mu nechtěla ublížit."
,,Já vím."
,,Nenávidí mě."
,,To si myslíš?"
,,A ne snad?"
,,Bello tebe nejde nenávidět. Zlomila jsi mu srdce, ale za to jsi nemohla."
,,Dík Alice, že si mi to připomněla."
,,Promiň."
,,To nic. Máš pravdu."zavrtěla jsem hlavou.
,,Promluvte si."
,,To je moc nebezpečné. nebudu ho ohrožovat!"
,,Nechceš ho vidět?"
,,Alice!"řekla jsem zoufale.,,Nic jiného si nepřeju víc, ale-"
,,Bello nech to na mě jo? Postarám se o to."Nic jsem nenamítala.
,,Dobře."
,,Teď bys měla jít. Brzy tě budou shánět. Nezapomeň nechat uvolňený štít."

,,Neboj se."Společně jsme se zvedly a objaly.
,,Děkuju za to, že jsi přišla za všechno co pro mě děláš. Děkuju že se na mě nezlobíš."
,,Zlobila jsem se, ale neprávem.Také se omlouvám."
,,Prosím..za nic se neomlouvej."
,,Setkáme se brzy. Měj se sestřičko.
,,Mám tě rada."
,,Já vím. Já tebe taky."Po dlouhé době jsem se upřímně usmála.Pozorovala jsem Alici dokud nezmizela a vydala se do vlastního vězení.Tentokrát jsem se těšila na další dny. Na dny kde budu s Cullenovi,kde budu s mým andělem,s mou spřízněnou duší.

I left my angel - 5. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:13:28 +0200

Jen připomínám, že myšlenky jsou psané kurzívou:)

z Edwardova pohledu:

Byla to neviditelná facka, která mě probrala. Nevědomky jsem od ní uskočil o tři metry dál a zavrčel. Vylekaně na mě pohlédla.

,,Promiň...musela jsem to aspoň zkusit...byla to blbost."Sklopila zrak.Přistoupil jsem k ní blíž.
,,Ne..ne.. to já se omlouvám. Stejně si za to můžu sám. Nejsem připravený...stále mám v srdci Bellu, i přestože to bolí miluju ji a vím, že ji milovat budu dokud budu chodit po téhle zemi." Ranilo ji to, ale chtěl jsem, aby znala pravdu.
"Jsi má nejlepší přítelkyně Tanyo. Bez tebe bych to nezvládl. Byla jsi semnou a já si toho vážím. Nikdy nezapomenu jak si mi pomohla, ale srdci neporučím. Pořád je vládkyně ona."
,,V pořádku. Chápu to, ale za zkoušku nic nedám ne?" Smutně se pousmála. Viděl jsem jak si to vyčítá.
,,Tanyo nic ti nevyčítám tak se prosím přestaň obviňovat."
,,Ach to zatracené čtení myšlenek! Říká ti něco soukromí?"Ušklíbla se. Už to byla zase ta stará Tanya.
"Měli bychom se vrátit."Zamručela a společně jsme se vrátili domů.
Došel jsem do svého pokoje, kde jsem si sedl k oknu a pozoroval jak slunce zalezlo za horizont. Ani né za minutu jsem uslyšel Aliciny myšlenky.
,,Jak mu to mám říct? Mám mu to vyklopit na rovinu?"Chvíli bylo ticho. Měla vizi.Následoval další tok myšlenek.
,,Ne to by zešílel. Takže si budeme hrát. Aspoň nějaká akce. Chybí mi to." Zaklepala na dveře a bez pozvání vstoupila.
,,Alice co-"
,,Nesnaž se mi dobývat do hlavy stejně nic neuvidíš."Usmála se a sedla si naproti mě.
,,Edwarde...všichni se začínají nudit. Hlavně tvoji sourozenci a já. Je to otřesné a Carlisle s Esme budou brzy také znudění. Jsme tu už tak dlouho až je to nepohodlné."Vycenila na mě dokonale bílé špičáky.
,,Chce to něco podniknout. Měla jsem pár vizí jak se zabavit a nejlepší z nich je-"
,,Volterra? To myslíš vážně?" Jezdil jsem tam nerad a málokdy.
,,No tak prosííííííím. Ptala jsem se ostatních a nevadí jim to. Naopak jsou pro, aby se jelo..i Jasper souhlasil.
,,Alice Jasper by šel za tebou i do pekla."Vyplázla jazyk a usmála se.
,,Prosím prosím Edwarde. Uvidíš, že se tam nebudeš nudit. To ti můžu slíbit."
,,Co zase plánuješ?"
,,Nic."
,,Aha a proč ti nevěřím?" Pokrčila rameny.
,,Nebuď takový pesimista."Poraženě jsem zavrtěl hlavou.
,,Dělám to jen kvůli ostatním."Nechtěl jsem jim znova ublížit svou nepřítomností. Alice nadšeně zajásala.
,,Sbal se zítra vyrážíme."Těmito slovy se rozloučila a odešla za ostatními říct jim tu novinu. Zapomněl jsem se zeptat proč zrovna Volterra, ale by mi to vlastně jedno jako skoro všechno. Ponořil jsem se do světa snění.

Bellin pohled- I upíři mají choutky

Už jen týden do svatby. Nechtěla jsem si to představovat.Jdu celá v bílém po červeném koberci v sále plném upírů a všichni sledují každý můj krok. Dobrá to nebylo to nejhorší, nejhorší na tom bylo, že u oltáře na mě bude čekat Aro. Nenáviděla jsem ho z celého srdce. Zničil mě. Pohřbil starou usměvavou Bellu a vytvořil uzavřenou Isabellu, která se za dobu své existence ani jednou upřímně neusmála. Vytvořil tu, která nenávidí sama sebe.
Představovala jsem si tam místo něho mou lásku Edwarda. Jaké by to bylo kdyby jsme žili spolu? Určitě dokonalé. Věřím tomu. Kéž by tu teď byl. Tak moc jsem po něm toužila, po jeho přítomnosti,doteku.
Měla jsem nápad jak se zbavit Ara. Buď uteču a včas varuji Cullenovi a pak od nich odejdu nebo Ara zabiju hned po svatbě. Druhá možnost se mi zamlouvala víc. Pomstila bych se za všechno co mi udělal. Uvažovala jsem i nad první možností. Jméno mého anděla mi křičelo v hlavě každý den. Viděla bych ho alespoň na chviličku. To by mi stačilo na omluvu a odpuštění.
Otázka je jestli by chtěl vidět on mě. Pochybuju. Za to co jsem mu udělala, mě určitě nenávidí.
,,Přestaň na to myslet!"okřikla jsem se a vydala se pryč ze své komnaty.
Cestou mě zarazily cizí ruce.
,,Ale ale kam se chystáme?"
,,Pusť mě Aro!" Neudělal to. Místo toho mě zatáhl do svého pokoje. Odstrčila jsem ho od sebe, ale to mi nepomohlo. Znova mě uvěznil v náručí. Nyní víc pevněji. Zmocnila se mě panika. Ano, byla jsem upír, ale lidské pocity nikdy nezmizely.
,,Isabello proč se bráníš? Za pár dní stejně budeš jen moje."Políbil mě na krk.
,,Nikdy tvoje nebudu! Ani teď ani po svatbě!"Snažila jsem se vykroutit, ale blokoval všechny moje pohyby. Aro se zlomyslně usmál.
,,Co by si myslel Edward kdyby se u něj nebo u Cullenů objevila volterská garda?"pozvedl obočí a uvažoval nahlas. Něco mě zarazilo. U Edwarda nebo Cullenových?NEBO? Znamená to, že není s nimi? Je v pořádku?
,,Alice to uvidí včas!"Zavrčela jsem a on se rozesmál.
,,Ach miláčku..ty jsi tak hloupá a naivní. Kdyby to viděla nemyslíš, že by také viděla co je s tebou? Už dávno by si pro tebe přišli."Měl pravdu a já to věděla.
,,Neublížíš jim."zašeptala jsem.
,,Ne pokud budeš dělat to co máš a nebudeš vyvádět jako nyní." Usmál se a pohladil mě. Zavřela jsem oči, přestala se vzpírat a čekala na nejhorší. Cítila jsem jeho chladné rty na svém těle.
Naštěstí mě zachránilo tiché zaklepání na dveře. Aro zavrčel na popud, ale klepání zesílilo. Odtrhl se od mého strnulého těla a zuřivě otevřel dveře. Stál tam Demetri.
,,Máme problém pane."
,,Nemůže to počkat?"Demetri nechápavě hleděl na Ara a potom spatřil mě jak se krčim v rohu. Naklonil se k němu blíž. Nechtěl, abych to slyšela. Pro jeho smůlu jsem měla sluch dokonalý.
,,Týká se to Cullenů."Aro se podíval mým směrem a měřil si mě zlostným pohledem. Abych ho přesvědčila, že jsem nic neslyšela, dívala jsem se otupěle dozemě.
,,Dokončíme to jindy." Hlesl a zabouchl za sebou dveře. Narovnala jsem se a utekla do svého pokoje.Cullenovi? Jsou tady? A co můj anděl? Je s nimi? Zasténala jsem. Co když jim teď Aro skutečně ublíží?Ne! To nedovolím.
Přemýšlela jsem hodně dlouho než jsem se uklidnila. To co se málem odehrálo v jeho pokoji se přeci upírům nestává. Nikdy jsem neslyšela o znásilněném upírovi. Carlisle měl Ara za přítele. Kdyby věděl jak moc se spletl.
Aro byl nejkrutější bestie, kterou jsem znala. Neměl žádné slitování. Tolik jsem mu chtěla ublížit. Zabít ho, ale poštvat proti sobě celou Volterru nebyl moc dobrý nápad.
Potřebuju vědět co se děje.
Potichu jsem se vyplížila z pokoje a doběhla před sál, kam mě Aro nikdy nepustil. Napnula jsem všechny smysly a zaposlouchala se do vzdáleného rozhovoru. Dva hlasy jsem poznala okamžitě, ale třetí jsem nikdy neslyšela. Byl to krásný ženský hlas. Slyšet ho člověk, omdléval by při první větě.
,,Nesmíme dovolit, aby se k ní přiblížili. Jinak vypukne boj."
,,Jsme dost silní.Porazíme je!"řekl pevným hlasem Demetri.
,,V budoucnosti to tak nevypadá. Nevidím přesně co se stane,protože není rozhodnuto. Několik věcí se mi mlží." O čem to sakra mluví? V budoucnosti? Má snad ta žena stejný dar jako Alice?
,,Kdy se zde objeví?"zeptal se Aro. Slyšela jsem v jeho hlase mírné napětí.
,,Za necelé dva dny."
,,Všichni?"
,,Ano."
,,To nám tu scházelo. Jak dlouho se chtějí zdržet?"
,,Několik dní."
,,Ovlivní to svatbu?"
,,Pokud si budete chtít vzít Isabellu ve stanoveném dni tak ano."Aro zavrčel.
,,Nemám rád, když musím měnit své plány...ale budiš. Svatbu odložíme a ji schováme dokud neodejdou.
,,To se zdá být rozumné."odvětila žena.Víc jsem neslyšela. Zmizela jsem dřív, než si mě stačili všimnout.
Přijedou.Opravdu přijedou.Dva necelé dny. Ta žena říkala, že můžou ovlivnit svatbu? Znamená to, že by jí pokazili? Vyvolali by boj? Dokázali by je Cullenovi porazit? Bojovali by za mě? Myšlenky se mi rozběhly do tisíce směrů a v hlavě se mi pomalu rýsoval plán, který mě vysvobodí nebo zavrhne do záhuby.

I left my angel - 4. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:10:24 +0200

Edwardův pohled:

Cítil jsem jak se mi svět rozpadl na malé střípky, které už nepůjdou nikdy slepit. Opustila mě a já jsem se s tím musel smířit.Několik let trvalo než jsem se trochu vzchopil.

Tenkrát jsem opustil rodinu. Nechtěl jsem, aby trpěli se mnou. Odešel jsem do Denali, kde jsem přežíval u Tanyi. Byla to právě ona kdo mi pomohl. Ze začátku jsem s ní nemluvil a uzavíral se do pokoje, kde bylo moje útočiště.Tanya hodiny stála u dveří a rozmlouvala mi, abych vylezl.Vůbec ji nevadilo, že ztrácela čas. I když pro ni stejně nic neznamenal. Nevěděla co se mi stalo, ale nevzdávala to. Pokoj jsem opouštěl jen tehdy, když jsem musel jít na lov.

Jednou ji však došla trpělivost a vyrazila dveře od mého pokoje.

"Tak a dost Edwarde! Sice nevím co se ti stalo..mimochodem se to brzy dozvím ..ale to tvoje nic nedělání mi leze na nervy. Sedm zatracených let tu sedíš a utápíš se v samotě. Chci ti pomoc." Stála přede mnou ruce v bok a poklepávala nohou. Díval jsem se z okna a poslouchal její myšlenky, které mě pronásledovaly každý den.

"Chci být sám Tanyo."Nereagovala na to. Místo toho si ke mě přisedla a chytla za ruku.Dlouho jsem nepocítil něčí dotek. Podíval jsem se na naše ruce a zvedl k ní hlavu.

"Nevím co tě tak skolilo Edwarde, ale něco ti povím. Dříve s tebou byla větší sranda a do toho když se přidal i tvůj bratr Emmett...smála jsem se od rána do rána."Pousmála se nad svými vzpomínkami a po chvilce se opět zaměřila na mě.

"Co se s tebou stalo? Kdo ti tak moc ublížil?..Přeju si, aby ses vrátil zpět. Tvá rodina tě potřebuje i když si to jistě nemyslíš. Denně mi Esme volá a ptá se na tebe. Víš jaké to je poslouchat jak pláče?"škubl jsem sebou.To jsem nechtěl.

"Stále si dělá naděje jestli se něco nezměnilo tak prosím...vzchop se...žij..žij pro rodinu..pro to co přijde."Píchlo mě u zlomeného srdce.Tu samou větu kdysi vyslovila má Bella.Tak moc jsem ji chtěl zpět, ale věděl jsem, že už to nebude nikdy možné. Zavřel jsem oči. Přeci jsem ji to tenkrát slíbil.Dodržím to!Zkusím to.Otevřel jsem oči s velkým odhodláním.

Tanya si všimla té změny a pokračovala rychle nejspíš proto, abych si to nerozmyslel.

"Chci jim říct, že jsi se vrátil, že mají zpět milovaného syna."stiskla mi ruku.Jemně jsem ji stisk oplatil a kývl jsem.Vykulila na mě oči.

"Opravdu?Um nečekala jsem, že to zabere, protože jsem opravdu špatná -"

"Děkuju"přerušil jsem ji.

"Neděkuj. Jsem ráda jestli jsem ti pomohla."kývl jsem.Nevěděla jak mi tou větou pomohla. Chtěl jsem žít kvůli rodině...a budoucnosti.Chvíli se mezi námi rozlehlo absolutní ticho, které Tanya přerušila. Čekal jsem na to.

"Edwarde povíš mi co se stalo? Vím, není to moje věc, ale štve mě, že jako jediná zase nic nevím. Tvá rodina mi nikdy nic neřekla a ty taky ne a když už jsme u toho.."hlas se jí ztišil.

Sklopil jsem hlavu. Nevěděl jsem, jestli jsem už připravený o tom mluvit.Pořád to bolelo.

"Myslela jsem, že jsme přátelé."

"Jsme přátelé."Podíval jsem se na ni a viděl obličej plný starostí.

"Omlouvám se."

"Já nechci omluvu, chci vysvětlení, příčinnu."Dlouho jsem mlčel. Uleví se mi, když jí to řeknu? Ne nejspíš ne, ale potřebuju někoho kdo mě vyslechne.

Tanye jsem vše vylíčil. Vynechal jsem pár podrobností, které nemusela slyšet a sledoval její výraz. Byla fascinovaná mým příběhem na tolik, že na mě "zírala" s otevřenou pusou. Slyšel jsem v myšlenkách jak Belle nadává,proklíná ji.Trochu jsem se zamračil.

"Nesuď ji prosím. Chtěla jen lidský život. Nedivím se, že se mnou nevydržela. Neustále jsem ji ohrožoval na životě."

"Přestaň ji bránit! Tohle sis nezasloužil. Bylo to od ní tak sobecké a ...vím, že ji mít ráda nikdy nebudu za to jak ti nesmírně ublížila.Lidé jsou bestie... Mrzí mě to."Mírně se pousmála a přesměrovala své myšlenky na jiné věci.

"Já vím."odpověděl jsem na její nevyřčenou myšlenku.

"Můžeme začít lovem. Máš úplně tmavé kruhy pod očima. Co na to řekne tvá rodina až tě uvidí?Budou si myslet, že jsem tě tu týrala."Zamyslel jsem a kývl.Měla pravdu.Dlouho jsem nebyl na lovu. Pomalu jsme se zvedli a vydali na náš první společný lov.

Když jsme se vrátili čekalo nás překvapení. Na verandě stála celá rodina. Alice mi okamžitě skočila do náruče a smála se sopránově melodickým hlasem.

"Paličáku umanutej."Rozcuchala mi vlasy a potom mě pustila, abych se mohl přivítat s ostatními. Slyšel jsem všechny jejich myšlenky. Nechtěl jsem si to připustit, ale vážně mi to chybělo, protože to ticho začínalo být nesnesitelné.

Jasper:"Rád tě vidím."

Alice:"Trvalo ti to!"

Rosalie:"Ježiši ty vypadáš."

Emmett:"Konečně! Půjdeme společně na grizzlyho a pumy. Málem jsem se unudil k smrti."

Esme:"Vypadá smutně, ale hlavně že je v pořádku."omluvně jsem se na ni usmál.

Jediný Carlisle promluvil nahlas.

"Vítej zpátky synu. Chyběls nám."

"I vy mě...Chtěl bych se vám omluvit. Nebylo správné vás opustit."Esme mě chytla za ruku.

"Chápeme tě Edwarde a nic ti nevyčítáme."

Celé dny jsme strávili společně. Viděl jsem jak trpěli od mého odchodu. Hlavně Esme.Opravdu mě to mrzelo.Trochu mě zaráželo, že vůbec nemyslí na Bellu, ale byl jsem rád. Hodně mi to usnadňovali.

***

V Denali jsem strávil už 10 let. S Tanyou jsme se stali nejlepšími přáteli a trávili jsme spolu každou chvíli. Dokázal jsem si sní celé hodiny povídat bez nějaké přestávky. Rodina z nás byla nadšená. Občas jsem v jejich mysli zaslechl jaký by z nás byl úžasný pár, ale to jsem odmítal.
Snažil jsem se nemyslet na Bellu a když jsem byl s Tanyou částečně se mi to dařilo.
Věděl jsem, že má láska k ní zdaleka nepovolila ani o milimetr. Chtěl jsem zapomenout na tu bolest, která mě spalovala, ale moje srdce se bránilo. Je těžké bojovat proti sobě.
Teď si určitě žije šťastným životem.Má manžela a stejně krásné děti jako je ona.
Jednou mě však zvědavost dohonila .Přišel jsem za Alicí, která už věděla co po ní budu požadovat.Její odpověď mě hodně překvapila.
"Edwarde je mi líto, ale nic nevidím. Od....od té doby co jste byli naposled spolu v lese jsem ji nezahlédla ani jednou. Nechápu to. Byla jsem na ni vyladěná ale prostě mi zmizela."
Zmocnila se mě panika.
"Co když...co když je-"Nemohl jsem to vyslovit.Hlas se mi zadrhl. Alice to udělala za mě.
"Mrtvá? Ne to si nemyslím to bych určitě viděla.."
"Jsi si jistá?"
"Zpochybňuješ moje vize?"
"Ne.. já jen je to divný."
"Několikrát jsem se zkoušela zaměřit na ní, ale něco jako by mě rušilo. Nedostanu se přes to. Je mi líto, že ti nemůžu pomoc."smutně se na mě podívala.
"Netrap se Alice. Možná je to tak lepší."
To bylo naposled co jsme se o Belle bavili. Mohl jsem jenom doufat, že je v pořádku a žije poklidným přirozeným životem tak jak si vždycky přála.Zavrtěl jsem hlavou a zaměřil jsem se na myšlenky ostatních.
"Je tu nuda. Už mě tu nikdo nebere za hvězdu a místní kadeřnictví je katastrofa!"-Rosalie. Vůbec se nezměnila.
Emmett si jako obvykle představoval co budou s Rose večer dělat. Znechuceně jsem zasyčel a odešel na zahradu, kde Tanya upravovala už tak perfektní zahradu.

"Kéž by se o mě zajímal a přestal myslet na Isabellu."škubl jsem sebou když na ni pomyslela. Zastavil jsem se kousek od ní a poslouchal.
"Nebyla bych špatná. Dala bych mu vše co mu ona nedala a ani nemohla. Nikdy bych ho neopustila tak jako to udělala ona. Ještě ho přesvědčit, že se pro něj hodím víc než ona a-" náhle se otočila a ztuhla.
"Jak dlouho tu stojíš?"zamračila se.Sakra! Slyšel to? Do háje!
"Já...chvíli promiň. Nechtěl jsem tě vyrušit raději půjdu."Byl jsem na odchodu, když se její ruka zahákla do mé.
"Půjdu s tebou."hlesla. Celou dobu si v hlavě přeříkávala všechny státy světa. Znepokojovalo mě to, ale nedal jsem na sobě nic znát. Zastavili jsme se na okraji lesa, kde byl krásný výhled na západ slunce.
"Promluvíme si."neptala se jen to konstatovala , tak jsem přikývl a poslouchal ji.
"Víš na co jsem před chvíli myslela...to jsi neměl slyšet."Zdá se mi to nebo je nervózní?
"Nemyslela jsem to tak jen mě to napadlo a....a-"
"A co Tanyo?"
"Já... miluju tě Edwarde! Milovala jsem tě už dřív, ale když jsi přijel a my se po čase spřátelili, ještě víc ten cit zesílil."Hleděl jsem dozemě a netušil co mám říct, abych ji neublížil.
"Dovol mi jednu věc."
"Tanyo myslím, že to není dobrý nápad."Ignorovala mě. Na malý moment jsem ucítil její rty na svých. Tohle byla chyba a já to věděl, ale nezabránil jsem tomu včas.

I left my angel - 3. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:09:45 +0200

Tato menší část by měla správně patřit k druhé kapitolce, ale nestihla jsem to dopsat tak to máte aspoň tady.

,,Neboj se... vymyslíme něco, aby se to nestalo. Ochráníme tě."

,,Edwarde ty to nechápeš?Já jsem rozhodnutá. Proč by to jinak Alice viděla?....chci být s tebou...navždy." Políbila jsem ho na rty. Mírně se odtáhl, ale stále mě pevně držel v objetí.
,,Bello nedovolím, aby ti někdo ublížil."
,,Kdy ti to konečně dojde lásko?Chci se stát...upírkou." Skousla jsem si ret a čekala na jeho reakci. Dlouhou dobu mlčel..zase. Nenáviděla jsem to.Do toho jeho kamenná tvář.Teď se tvářil jako skutečný upír.
,,Neproměním tě!"Svraštil obočí, ale já jsem se jen tak nedala.
,,Budeš muset, protože jinak to udělá jeden z nich. Při mém štěstí budu mrtvá dřív než-"
,,Jak o tom můžeš žertovat?! Mě to vtipné nepřijde.Víš jak je to nebezpečné? Představa, že tě ztratím..."zavřel oči a zavrtěl hlavou.
,,Neztratíš...slibuju. Miluju tě Edwarde. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe..vlastně jsi můj první kluk a... potřebuju tě. Potřebuju tě tak, jako člověk potřebuje kyslík. Něpřetržitě."Nevinně jsem se usmála.
,,Ach Bello kdybys věděla-"přerušila jsem ho chtivým polibkem,který mi láskyplně oplatil.Nakonec se odtáhl a nahodil svůj pokřivený úsměv.Zbožňovala jsem ho. Po pár vteřinách jsem uslyšela nejkrásnější melodii. Moji ukolébavku, která mě okamžitě odzbrojila.

3.Kapitola - přítomnost

Seděla jsem před velkým zrcadlem a znova vzpomínala.

Tolik vzpomínek a bolesti. Pevně jsem semkla víčka. Chtěla jsem zahnat neexistující slzy.

Kolem mě obskakovalo několik služebných, které mě připravovaly na zkoušku. Nedávalo mi to smysl.

Od kdy upíři potřebují zkoušku ke svatbě?Ale co,čím později tím líp.

"Slečno Volturi mohla by-"To bylo poprvé co mě tak někdo oslovil. Okamžitě jsem se zvedla a uštědřila upírce velký kopanec. Došla jsem k ní upíří rychlostí a přitiskla ji ke zdi.

"Nikdy!Už nikdy mi tak neříkej!"Rychle se vzpamatovala a odstrčila mě od sebe.Jako v každém upírovi i v ní byl pud sebezáchovy a proto zaútočila. Přestaly jsme se ovládat.Konečně jsem se mohla vybít a ta služka byla jediný výběr co tu byl. Ostatní nám vyklidili pole. Vsadím se , že šli pro Ara. Věděla jsem jak nemá rád, když s někým bojuju. Vždy mi to zatrhl takže jsem s ní skoncovala dřív než přišel. V boji jsem měla navrch. Jedním jednoduchým pohybem jsem ji zlomila vaz a následovalo odtržení hlavy od těla. Hlava se odkutálela ke dveřím, kde stál budoucí manžel s Demetrim. Se zájmem jsem to pozorovala.

Nebyla jsem zlá.Možná jsem tak působila, ale zlá ne. Měla jsem vztek. Vztek sama na sebe, na Ara, že ze mě udělal to co jsem nyní.Monstrum.

"No Isabello koukám, že sis hrála."uchechtl se Demetri. šlehla jsem po něm zlostným pohledem.

Aro povzdychl a založil si ruce na prsa.

"Copak?Měl si ji v oblibě?" Kysele jsem se usmála.

"Drahoušku kdy tě to přestane bavit?Za dobu co jsi tady, jsi mi zmasakrovala polovinu mých důvěrných služebníků.Sloužili mi dobře!"řekl uraženě.

"Nemáš je sem posílat. Nevím proč bych si měla hrát na šťastnou nevěstu, když šťastná nikdy nebudu!"Odsekla jsem ho a podívala se ven z okna.

"Tak dost!Tohle nebylo za potřebí. Jestli se nudíš, měla jsi mi to říct." Copak nevidí, že jsem nešťastná? Za deset let co mě tu vězní se zajímal jen o sebe. Pravda,podstrkoval mi vše co si myslel, že chci, ale jeho dary a návrhy jsem odmítala. Jediné za co jsem byla vděčná bylo to, že mě nenutil pít lidskou krev. Byla jsem na sebe pyšná, protože jsem ani jednou nepodlehla.

"Zábava se tu najde pokaždé. Pamatuješ jakou zábavu jsem měl nejraději? Občas mě mrzí, že jsem to tak rychle skoncoval."povzdechl si.

Moc dobře si vzpomínám na jeho oblíbenou zábavu, když jsem byla ještě člověkem. Nechal přede mě postavit řadu upírů s vyjímečně krutými schopnostmi, které na mě denně zkoušeli. Nikdy se nic nedělo. Byla jsem odolná a vděčná, že mám nevysvětlitelnou vadu, která mi zachránila život....Ne na moc dlouho.

Upíry to štvalo a několikrát na mě chtěli zaútočit,Aro však vždy rázně zakročil takže se mě žádný z nich nedotkl. Nejvíce vyváděla Jane. Věděla jsem, že mě z celé své existence nenávidí, protože jsem se stala ve Volteře utajovanou předností. Záviděla.

Po čase Ara tato zábava přestala bavit a tak mě proměnil. Nerada na ten den vzpomínám..

S mou přeměnou přišly i nové schopnosti.Získala jsem hned dvě.Jednou z nich byla obrovská síla. Byla jsem drobná a na první pohled zranitelná ale ve skutečnosti jsem byla nebezpečný predátor. Arovi se to nelíbilo a proto mi zakázal veškeré boje. Bál se.Ne o sebe nebo o mě, bál se, abych mu neutekla.

Tolikrát jsem chtěla utéct. Několikrát se mi to i povedlo, ale pokaždé mě našel a o to to bylo horší.

Druhou schopností byl štít.Musela jsem denně trénovat, protože Aro a jeho bratři chtěli mít jistotu, že jsou opravdu nezničitelní. Štít mi umožňoval blokovat schopnosti všech upírů. Chránila jsem tak sebe a celou budoucí rodinu.

"Isabello vnímej mě! Už zase si jinde."Zatřásl se mnou Aro a já se vrátila zpět do přítomnosti.

"O čem neustále přemýšlíš?"

"O ničem... potřebuju na lov. Dlouhou dobu jsem na něm nebyla.

"Co? Máme mít zkoušku!" zavrčel. Byla jsem jediná, kdo ho dokázal vytočit. Měla jsem na něj nevysvětlitelný vliv.

"Ta může počkat ne? Vězí před námi stejně celá věčnost.."hlas se mi vytratil. Přemýšlel.

"Dobrá ale až dorazíš očekávám tě u sebe, abychom se domluvili na dalších věcech. Vyjeveně jsem na něj pohlédla a polkla.

"Do-...domluvit se? Na čem?Stejně si všechno řídíš sám tak k čemu mě potřebuješ?Udělej si to jak chceš. Já ti v tom pomáhat nebudu!"Přistoupil ke mně blíž a chytl mě pod krkem.

"Mám dost tvého odmlouvání. Jestli nechceš aby se tvému milému Edwardovi něco stalo tak přijdeš!"Slyšet jeho jméno byla jak rána bičem. Odstrčila jsem ho od sebe a vyběhla z pokoje co nejrychleji jsem uměla.

Aro mě pozoroval a pak kývl k Demetrimu,aby poklidil spoušť co tu zůstala a vydal se do pokoje.

Doběhla jsem do hustého lesa,kde jsem ucítila pro mě tu nejsladší vůni. Vůni zvěře. Instinktivně jsem se rozběhla za božským pachem.O pár vteřin později jsem už byla zakousnutá do statného jelena, který proti mně neměl absolutní šanci. Dohromady jsem skolila dva jeleny a malou srnku.

Když jsem byla hotová opřela jsem se o strom a rozbrečela jsem se.

"Tak moc bych si přála být s vámi.Třeba jen na chvilinku..."Schoulila jsem se do klubíčka a roztřásla se.

Netušila jsem jak je má myšlenka blízko pravdě.

I left my angel - 2. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:09:01 +0200

Vzpomínka=bolest

Bellin pohled:

Přesně jsem nechápala co po mě Aro chce. Jednou se objevil večer před naším domem, když byl Edward s bratry na lovu.

Volturivovi jsem znala z jejich vyprávění. Věděla jsem, že jsou něco jako královská rodina. Rozhodují o osudu upírů a nikdo jim do toho nesměl mluvit. Naštěstí Cullenovi s nimi byli za dobře takže jsme se nemuseli ničeho bát. Carlisle kdysi patřil do jejich rodiny a teď tam mám patřit i já. Mám se stát Arovo ženou. Deset let jsem odolávala. Dávala jsem mu jasně najevo, že Edward byl a je jediný kdo dobyl mé srdce. Aro však přišel na nový způsob jak mě obměkčit, protože mu už lezlo na nervy stálé odmítání. Vyhrožoval, že jim ublíží.Jeho bratři Marcus a Caius nechápali co na mě vidí a já osobně jsem to také nevěděla.

Tenkrát když si pro mě přišel, bylo to podruhé co jsem viděla jeho nebesky krásnou nestárnoucí tvář...i když na mého anděla nikdy neměl.

***

Poprvé jsme se setkali úplnou náhodou..Ta náhoda se mi stala osudnou.Bylo to v Cullenovic domě. Běželi jsme s Edwardem z naší louky(běžel on já se nesla na jeho zádech).Vyšplhal do obývacího pokoje, kde všichni seděli.

Uvědomil si pozdě,že je tam někdo navíc. Ztuhnul a potichu zavrčel. Pomalu jsem slezla z jeho zad a pohled mi zůstal viset na neznámém upírovi.Edward si mě přivinul pevně k sobě, takže jsem neměla možnost jakkoliv se pohnout.

,,Klid synu...Aro nás přijel ze zdvořilosti navštívit."odvětil v klidu Carlisle. Celá rodina upírala pohled na mě nebo na Ara. Přemýšlela jsem odkud jeho tvář znám. Vzpomněla jsem si. Patřil mezi ty tři na tom božském obraze,co měl Carlisle pověšený v pracovně.

,,Lidská dívka?"Podívala jsem se mu do tváře a střetla se s jeho rudýma očima. Nelíbilo se mi jak na mě zíral. Přitiskla jsem se víc k Edwardovi.

,,Tohle je proti našim pravidlům Carlisle!"

,,Já vím, ale Bella je jiná než ostatní dívky. Má víc zkušeností s nadpřirozeností než si myslíš můj příteli. My jsme pravidla neporušili.Dozvěděla se o nás to ano, ale ne od nás."Poslední čtyři slova zdůraznil.

,,Kdo to tedy byl?"Neustále mě pozoroval.

,,Do toho vám nic není."odsekla jsem.

Někdo za Arem zavrčel.Musela jsem se naklonit, abych ji viděla. Ta krása mi vyrazila dech, ale ty krvavé oči mi naháněly strach.

,,Klid Jane"řekl rozpustile.

,,Aro, příteli nechceme zde žádné potíže. Můžeme ti slíbit,že opravdu nic neprozradí."

,,Carlisle já ti věřím, ale je mi líto. Žádné vyjímky..možná-"utnul nevyřčené myšlenky. Edward sebou škubl a zavrčel.

,,Ne!"rozzlobeně si měřil Ara. Nevím co mě to napadlo, ale chtěla jsem, aby se uklidnil tak jsem ho jemně pohladila po studené tváři.Fungovalo to. Jeho zlaté oči se vpíjely do mých. Zhluboka se nadechl i když to nepotřeboval.

,,Bella nic neřekne!Není důvod proč by jsme-"

"To nemůžeš vědět. Je to člověk jako každý jiný ať chceš nebo ne. Pravidla musíme dodržovat."

,,Jaká pravidla?"zeptala jsem se, protože jsem nevěděla o čem mluví.

,,Sladká Isabello...jako svět lidí i upíří svět má svá pravidla a jedno z pravidel je, že se človek o nás nesmí nikdy dozvědět. Když už se tak stane, potom nezbývá nic jiného než-"

,,Tohle nikdy nedovolím!"zavrčel Edward.

,,Myslím že to nebude třeba"ozval se zvonivý hlas. V tom se Alice zvedla z Jasperovo klína a protančila se k Arovi.

,,Smím?"podala mu svou ruku, kterou později Aro jemně stiskl. Cítila jsem Edwarda jak je napjatý a sleduje vše s nimi v jejich myšlenkách.Po chvilce Aro otevřel oči.

,,No..tím se ovšem věci mění." Podíval se na mě a líbezně se usmál. Alice se opět posadila na Jaspera. Byla jsem nedočkavá. Tak co?co viděl?

Aro se postavil ,,Je čas jít.Rád jsem vás viděl drazí přátelé a tebe Isabello..jsem potěšen, že jsem tě mohl poznat. Snad se brzy setkáme a více si popovídáme."Pohlédl na Edwarda, který nepovolal stisk.

,,Sbohem Aro!"řekl ostrým hlasem. Proč taková nenávist? Co si myslel?

,,Jane?...jdeme drahoušku." Carlisle s Esme je šli vyprovodit ke dveřím. Edward konečně povolil stisk takže jsem se mohla pořádně nadechnout. Atmosféra v domě se změnila k lepšímu. I na Jasperovi bylo poznat jak se uvolnil.

,,Jak si mě mohl neslyšet zatraceně? Křičela jsem to na tebe kilometry daleko a to louka je jen párset metrů odsuď!"vřískala Alice.

,,Promiň měl jsem myšlenky jinde. Na chvíli jsem vypnul. Už se to nestane"řekl omluvně Edward.Chtěla jsem poslouchat jejich rozhovor, ale více jsem byla zaměstnaná vlastními myšlenkami. Co myslel tím, že se človek nesmí dozvědět o upířím světě?a co se stane když se to dozví? Co Alice viděla ve své vizi? Proč se tak rychle změnilo rozhodnutí Ara?

,,Bello jsi v pořádku?"Edwardův dech mě pohladil po tváři.

,,Jo jen jsem se trochu ztratila v myšlenkách."Pousmála jsem se a objala ho. Vzal mě do náruče a posadili jsme se na gauč, který byl kupodvu prázdný. Všichni se vytratili.

,,Mrzí mě to. Přidělávám ti samé problémy."povzdechl.

,,O čem to mluvíš? Vždyť se nic nestalo ne? Všechno je v pořádku Edwarde. Není to tvá chyba. Nemohl jsi vědět, že tu bude."

,,Ale ano mohl. Kdybych se víc soutředil tak by se nic takového nestalo."Propletla jsem nám prsty a změnila téma, protože jsem nesnášela Edwardovo sebeobviňování.

,,Co viděla Alice? Ara to zřejmě potěšilo."Dlouhou dobu mlčel.Musela jsem zvednout hlavu, abych na něj viděla. Tvářil se..Bolestně?

,,Edwarde.."

,,Víš jak mluvil o těch pravidlech?"Kývla jsem.

"Když se člověk o nás dozví...znamená to pro něj většinou smrt."

,,Smrt?"Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky.

,,Uklidni se lásko.Nikdy bych nedovolil, aby ti někdo ublížil."Políbil mě na čelo.

,,Alice viděla jak...jak se staneš jednou z nás."Cože? Opravdu se mi splní můj největší sen? Být navždy s Edwardem?

,,Ach"zasmála jsem se. Na nic jiného jsem se nezmohla.

,,Řekneš mi ten vtip?" Nechápavě mě pozoroval.

,,Není dobrý." Zavrtěla jsem hlavou a pořád jsem zářila jak sluníčko.

I left my angel - 1. kapitola

Mon, 15 Jun 2009 15:07:59 +0200

1.kapitola-ROZCHOD

Bellin pohled:
Seděla jsem na okně a pozorovala pomalu dopadající vločky na mou dlaň, které byly stejně studené jako já. Pevně jsem ji sevřela a přistihla se jak znova myslím na mou hvězdu, kterou jsem sebou strhla do černé tmy.

Už je to deset let. Deset let co jsem je viděla naposled. Tolik se mi stýskalo, ale co jsem mohla tenkrát udělat? Nechat je zemřít kvůli mě? Ne to ani náhodou. Nemohla jsem dovolit, aby druhá nejsilnější rodina byla zničena....
,,Buď zmizíš ty nebo oni!..vyber si." Věděla jsem, co mi tím Volturiovi naznačili a tak jsem si vybrala. Vybrala jsem horší život pro sebe ale lepší pro ně a to bylo důležité.
Vzpomínám si moc dobře na svá slova, která mi trhala dříve tlukoucí srdce.

***
,,Bell, lásko... prosím neopouštěj mě. Já vím, že dělám chyby ale já..Bello miluju tě.Si pro mě jediný záchytný bod na tomhle svetě. Ty ožíváš moje mrtvý srdce k životu. Dřív byl můj život jedna velká díra, kterou jsi ty zacelila a naplnila ji něčím novým. Něčím, co jsem nikdy nepoznal...až s tebou.."
Chtělo se mi křičet tak moc. Chtěla jsem mu říct že ho miluju, že si nedokážu představit co bez něj budu dělat, že mám strach..ale copak jsem mohla s Volturiovými za zády?
,,Já..já to nechápu..co...co jsem-" Zvedla jsem ruku, aby s tím přestal.
Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla ze sebe vůbec něco vypravit.Musím být silná,musím, kvůli jemu, kvůli nim.
"Edwarde..."na poslední slabice se mi zlomil hlas.Tohle nedokážu.Ucítila jsem, jak mi pomalu po tváři tečou slzy. Slzy zoufalství, vzteku a smutku.Okamžitě jsem je utřela.
Buď silná! Přikázala jsem si, ale on už mě konejšil v náručí a šeptal mi do vlasů slůvka, kterým moje srdce chtělo podlehnout. Mozek mi však otevřel šuplíček jménem Volturiovi.
Snažila jsem se ho odstrčit. Po pár vteřinách si všiml o co se pokouším, tak smutně svěsil ruce podél těla a odstoupil.Podívala jsem se mu do tváře a věděla, že kdyby mohl plakat, plakal by.
"Edwarde já už nemůžu...nebaví mě pořád předstírat. Chci si užívat a to s tebou nejde. Jsi pořád tak opatrnej, na upíra tak moc nezkaženej. Chci žít doopravdy a se vším všudy...bez tebe." Nemohla jsem se na něj dívat. Ta bolest co měl vyrytou na obličeji mě sžírala do morku kostí.
"Tohle bolí"zašeptal nepřítomně.
"I mě, ale nějak to přežijeme ne?Brzy na mě zapomeneš..vlastně máš na to celou věčnost a já..já už se nějak zabavím."
Podíval se na mě,,Bello jak tohle můžeš říct?Nikdy na tebe nezapomenu. Si pro mě vším"řekl zoufale.
"Tohle u mě bohužel neplatí"zašeptala jsem.
"Ty už mě nemiluješ?"chvíli jsem přemýšlela jak na tohle reagovat.Nedokázala jsem mu říct prosté NE, protože by to nebyla pravda.Jak jen mi mohl uvěřit?Vždy říkal jaká jsem špatná lhářka a teď?tak snadno mě pustí.. Zavrtěla jsem hlavou.
"Promiň.Bude lepší když půjdem každej svou cestou"Snažila jsem se mu od teď dívat do očí.Dávala jsem si záležet, aby mě neprozradil hlas.
" Miluju tě"podíval se mi do očí a mě se rozbušilo srdce ještě víc.Copak ho neslyší?
"Edwarde vždycky budeš tady"poklepala jsem si na srdce
"a to se nikdy nezmění......Můžu tě ještě o něco poprosit?"
Němě kývl.Bože tolik zoufalství v jeho očí jsem v životě neviděla.Chtěla jsem se mu přitisknout na jeho kamennou hruď a už ho nikdy nepustit.
"Slib...slib mi že budeš žít, že neuděláš žádnou blbost..žij pro rodinu,pro to, co přijde.Slib mi to prosím Edwarde!" Nálehala jsem na něj. Potřebovala jsem vědět, že budu mít šanci se sním ještě někdy střetnout, že počká a jistotu, že si neublíží. Střelil po mě vytřeštěnýma očima.Přistoupila jsem k němu a políbila ho na čelo.Věděla jsem, že mu tím ubližuju ještě víc ...jen jsem ho chtěla naposled cítit.
"Slib mi to"zašeptala jsem mu do ucha.
"Slibuju"hlas se mu zlomil.Kývla jsem a oddychla si.Teď přišla ta nejtěžší část.Opustit ho.
"Na oplátku ti taky něco slíbím.Slibuju, že o mě už nikdy neuslyšíš.Slibuju ,že budu žít..pro nás."Pomalu jsem ho pustila a naposled se na něj podívala.
Běžela jsem co nejrychleji ..od něj....od bolesti, kterou jsem si sama zavinila, ale nebyla bych to já kdybych několikrát nezakopla a nespadla.Doběhla jsem domů a moje tělo už se svíjelo bolestí na podlaze.Naštěstí Charlie(taťka nebyl doma). Co by si asi myslel kdyby mě takhle viděl?ale bylo mi to jedno.Ztratila jsem anděla... svoje světlo, které mě chránilo každý den.Miloval mě a tohle si nezasloužil.Měla jsem mu to říct?a jakto že tohle Alice neviděla?..měla jsem tolik otázek na které jsem neznala odpověď.
"Tak mě to mrzí lásko..odpusť. "Vzlykala jsem bez přestání. V tom momentě jsem za sebou uslyšela mužský hlas "Tak to by bylo."řekl vítězoslavně.

***
Chtělo se mi brečet ale už jsem nemohla.Upíři přeci nemůžou brečet.Povzdychla jsem si a zakývala párkrát hlavou abych z ní dostala Edwarda pryč, ale to šlo hodně těžko.Každý den byl v mých myšlenkách .I když jsem teď upírka vybavuju si všechny naše společně strávené chvilky.Tolik se mi stýská.Co asi dělá?Už na mě zapomněl?Našel si někoho?
Z myšlenek mě vytrhlo tiché zavrzání dveří. Někdo mě chytil kolem pasu a mírně se mnou zatřásl.
"Je čas sladká Isabell."Zasténala jsem a otočila se pomalu čelem k němu.Stál tam můj budoucí manžel.Aro Volturi.

***

Edwarův pohled:

Stál jsem tam před ní jako troska. Co to říká?Že mě nechce?proč?Tiše jsem ji poslouchal.Takhle to přeci nemůže skončit.

,,Bell, lásko... prosím neopouštěj mě.."pokračoval jsem a snažil se ji říct, že bez ní nemůžu žít, že bez ní ...bez ní jsem nula. Nic. Ona mě ale zastavila.

,,Edwarde já už nemůžu.."slyšel jsem co mi říkala, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Vždycky mi tvrdila, že chce být semnou už navždy. Dokonce jsem ji chtěl požádat o ruku.Byl jsem připravený, ale bylo už pozdě.Jak jsem byl naivní.

,,Tohle bolí"
"I mě, ale nějak to přežijeme ne?Brzy na mě zapomeneš..vlastně máš na to celou věčnost a já..já už se nějak zabavím."Řekla to tak chladně.

,,Ty už mě nemiluješ?"zavrtěla hlavou.

Nečekal jsem takový konec.Takový ne...Byl jsem uvězněn v propasti do které mě sama hodila.

"Slib...slib mi že budeš žít, že neuděláš žádnou blbost..žij pro rodinu,pro to, co přijde."Nechápal jsem ji.Rozcházela se semnou,zlomila mi srdce, které se už nikdy nezahojí a chtěla , abych žil dál? Proč? Pro co jsem měl nyní žít, když jediný pro co jsem žil byla ona?

Slyšel jsem její bijící srdce. Bušilo rychle. Jako když holub třepotá svými křídly,aby unikl dravé zvěři. Ale proč? Chtěl jsem se zeptat, ale neměl jsem žádnou sílu. Po dlouhé době jsem se cítil ...starý a zlomený.

,,Slib mi to"naléhala.

,,Slibuju"hlas se mi zlomil.Dál už jsem nevnímal.Naposled jsem ji ucítil na své hrudi. Ta bolest, kterou způsobila, byla neskutečná. Odstoupila ode mě a rozeběhla se pryč.Nevydržel jsem to a utekl jsem také. Chtěl jsem být co nejdál od Forks.Od té, která mi dala navždy sbohem.

Můj kec k I left my angel

Thu, 28 May 2009 11:26:57 +0200

Taaaak, rozhodla jsem se, že sem budu dávat kapitolky povídky mojí nej kámošky Kiki, neboli-lololky. xD

Učarovala ji sága od Stephanie Meyer... Twilight....

Můj názor na povídku je, že je úžasná xD.. strašně se mi líbí její provedení a způsob psaní.. xD Jen tajně doufám, že konec povídky dopadne špatně... Mám prostě ráda smutné konce...

Time - Nový design

Fri, 13 Mar 2009 22:49:06 +0100

Trochu světlý na moje poměry, ale změna je život, ne? ;)

Autorka - Profil

Fri, 13 Mar 2009 22:32:29 +0100

Jméno:	Žaneta K******á
Přezdívka:	Karin
Pohlaví:	Žena
ICQ:	222891383
Narozeniny:	1993-05-24
Věk:	16
Zaměstnání:	studentka

Oblíbené:

Film

Hudba

Spisovatel

Jídlo

Místo

Tam, kde se cítím bezpečně

Obec, kde bydlíte

Strakonice

Sport

Koníček

Povaha

Oblíbené stránky

Fri, 13 Mar 2009 21:55:49 +0100

Abecední seznam... :)

Aeriana nebo- li Diasek. Diasek má rozepsanou povídku Dívka na koni. Je z prostředí Bradavic a myslím si, že má osobitý nádech tajemna. Určitě stojí za to, mrknou se na její blog. Najdete tam i jiné, dle mého názoru, zajímavé věci

Aleanna má nádherný blog se spoustou povídek, které jsou originální. Takže vám jistě nepřijde, že jste tu povídku již četli.

Anýsek je další mojí oblíbenou stránkou, jelikož na jejím blogu je spousta originálních článků a nebojí se projevit svůj názor!

catriona Iceygaze má zajímavou stránku plnou povídek. Nejsou jen s HP tématikou, ale zabíhají aji do různých jiných fantasy témat. Doporučuji navštívit tuto stránku, nebudete litovat.

Elizabeth Greenová, kdo by ji neznal? Nápaditá autorka se spoustou nápadů a to už řadu měsíců. Vždy má nové a nové nápady, které kdekoho nadchnou.

Idril! Co bych měla k této autorce dodat... Nic mě nenapadá. Je prostě svá a to je to nejlepší. Svýma povídkama dokáže čtenáře rozesmát, ale i rozesmutnit. Má vždy originální nápady a to nejen na povídky s HP tématikou, ale i na své vlastní, což je jedině cení.

Falkira jedinečná slashová autorka. Na její povídce Utajené, odhalené... 18+ jsem začínala se slashem, takže mohu jen doporučovat! =)

Jane další jistě nadaná autorka. Žel jsem ještě nestihla pročíst její blog celý. :)

Jaruš a její never-ending story Nečekaná návštěva.

Maisie povídkářka, která dokáže svými příběhy nahnat pořádnou hrůzu.

Pano jeden z prvních spřáteláčků.

Paprička. Určitě nemá cenu zapírat, že každý z nás má to své jediné přání, které by chtěl, aby se mu splnilo. Paprička napsala povídku o dívce, které se to její přéní splnilo.
Splněné přání je povídka pro každou duši, která by chtěla studovat ve světě kouzel Harry Pottera.

Samantha dokáže napsat dokonale krásou romantickou povídku. I když ty jsem ze začátku ráda neměla, tak ona mi změnila pohled na romantické příběhy se Severusem. Dokáže podat každý pocit, tak že vás to vtáhne do děje.

Tabby

Janicza & Verika jsou obě dvě nadané povídkářky a jedny z mých nejoblíbenějších. Jejich blog se asi rozdělil a kažná má svůj vlastní blog. Jak Janicza, tak Verika dokáží napsat neuvěřitelné příběhy ze světa HP. :)

Spikey - Nový design

Fri, 13 Mar 2009 15:16:16 +0100

Tak jeikož jsem asik zešílela z Buffy mánie, tak jsem měla i design ve stejném stylu. Má nejoblíbenější postava je Spike, což jste asi poznali. :)

Náhrobek pro Draculu

Sat, 28 Feb 2009 00:57:13 +0100

Noc je jasná. Bezměsíčná a přece jasná. Protkaná přízračnou září gigantických ruin, které samy jako by byly kusy do krajiny spadlého, rozlámaného Měsíce. Jasná je a tichá. Jen rychlé kroky pavouků v sítích pavučin a chvění zpola napjaté tětivy v konečcích prstů.

Tichá a chladná, jak se v šeru jejích nezřetelných matných stínů někde blízko, blizoučko plíží mrazivá hrůza a přechází po těle až prsty dřevění. Zrovna jako v tom snu. Už si ho nepamatuje. Jen ten pocit, jen poslední, již rozplývající se obraz, zachycený v polospánku, ve kterém - odkudsi zvenčí - viděla samu sebe jako jakousi šedivou, podivně zkroucenou a zhroucenou hmotu, jako zmatený a hrůzný propletenec dvou zkamenělých těl. Dívala se na sebe a zároveň věděla, že je to ona a že je - mrtvá... Probudila se celá ztuhlá. Místnost pomalu tonula v šeru, jak lojové kahany dohořívaly a baterie nouzového osvětlení slábly, a venku už byla noc. Dlouho se pak česala - jen popaměti, hřebenem, co neměl ani polovinu zubů - a jako zaklínadlo si přitom stokrát dokola šeptala: Musím pro tebe přece být krásná, můj milý, krásná... A na krk náhrdelník ze světélkujících bobulí jeřabin, a když do toulce dávala poslední tři šípy a přes rameno Karakův luk, šeptala si: Musím tě přece přivítat, můj drahý. Nakonec pak hodinky s polorozteklým displejem a vylámanými tlačítky - náš čas nám už běží. Těšíš se na naši schůzku? Doufám, že aspoň tak jako já, můj nejmilejší! To už s ní třese horečka a napětí a také strach, když už stojí venku a hledá očima v mihotavých obrysech stínů. Jen jeden pokus, ale šance jsou vyrovnané, má dychtivá hrůzo. Jsi vyhládlý a unavený. Jak jen musíš být vyhládlý, když mě následuješ až sem?! Zůstal si sám, bojíš se? Musíš si už zoufat. Ale posečkej ještě chvíli, i já se bojím a náš čas ještě nepřišel. Ještě ne. A znovu a znovu si tiše, tichounce šeptá - ještě ne, ještě ne, ještě ne... Za zády cítí drsnou, drolící se zeď, uvnitř drsný, svírající strach, a zbývá už jen přeběhnout nádvoří. Srdce tiká nekonečné vteřiny - úder po úderu - ve které přijdeš? Který z těch úderů bude poslední? Vím, že si tu, že tu na mne čekáš. Už jdu, slyšíš? Už jsem tady, už mě tu máš, můj Draculo! Pak ztichly i krysy ve všech koutech a pavouci zmizeli ve svých skrýších. Srdce bije, bolí a plíce cosi tiskne. Tak kde, kde, kde jsi? Jaké máš oči, když se na mě ze tmy díváš? Znám jen obrys tvých špičatých uší a stopu tvých špičatých zubů. Již dlouho zahálely, ale já už je na sobě cítím... To šílené ticho! Jsi v něm všude a odevšad mě vidíš. Kde jsi? Křičím do tmy - a ta mlčí. Odkud přijdeš? Tak odkud! Točím se a stíny pobíhají kolem. Já čekám!.. A potom - jako zablesknutí stínu, jen zákmit někde na okraji, když se v příštím okamžiku odlepí běžící silueta ode zdi, ke které se ona ještě před chvílí tiskla. Srdce prudce stažené v úleku, ale ruka sama zvedá zbraň a opisuje oblouk, jak před ní to temné cosi zase prchá - dokud má zbraň a dokud na něj míří, neodváží se jí postavit. Je však rychlý. Všichni upíři jsou rychlí. Tak rychlý, že i její šíp zvoní o zeď. Tak rychlý, že další šíp zakládá už vstříc dalšímu útoku. Zase oblouk - k ní a rychle pryč, ze tmy do tmy, běží po čtyřech jako velká šelma a za ním druhý ztracený šíp. Pak se ocitá v nevýhodě - ona ví, kde je, a on nemá kam běžet. Je zase ticho a za ní v mase obří stavby, obestřené oparem mlžného přísvitu, vchod do široké chodby. Ano, tak je to správné, tady tě chci mít! Pro tu chvíli ji chrání volný pruh nádvoří a chvějící se hrot šípu - čekej, jen čekej, ještě chvíli! Čísla na displeji kulhavě ubývají a uvnitř roste - strach. Ještě chvíli a ukáži ti náš osud! A závratně nekonečná, mrazivá prázdnota, hladově čekající pod tou myšlenkou, se v ní náhle rozevírá, valí se na ni, drtí a hrozí ji pohltit. Tehdy ji zradily ruce, když jí prudce otřásl ostrý šramot někde blízko a tětiva vyklouzla z roztřesených prstů. Šíp kamsi zapadl, vykřikla. Odhodila luk a utíká dovnitř, do chodby. Klopýtá, zahazuje prázdný toulec a utíká dál, do nitra stavby. Přízračný svit kolem sílí, šramot jeho kroků má v patách. Vysoko nad ní, sevřeno zubatými siluetami rozpadajících se zdí, se klene nebe s hvězdami. Tak pojď! Utíká. Železné schody, můstky, můstky, schody. Chodby. Bolest v boku a v lýtku a hrůza je již blízko. Jejich dupot splývá v jedné ozvěně. Dech! Chci dýchat, ale jen sípot a bránice v křeči. Podlamují se jí kolena a hlava se točí. Strach mrazivou rukou svírá srdce. Prosím, až už to skončí! Přesto běží dál a marně rve plíce... Pak zborcené potrubí a chybějící žebřík... Přece ještě ne! Ne!.. Najednou stál před ní. Těžce dýchal, tvář ještěra a lidské oči, nos bez chrupavky a z řady vyceněných zubů dvě bílé jehly. Ruce s drápy a zbytky obleku kdysi snad i s frakem. Nemyslela na nic, když jí strhával náhrdelník z krku, když se na ni vrhal. Jen chabě pozvedla ruce proti jeho neskutečné síle... - Ale on ji zase pouští. Odevšad se náhle rozléhá mocné dunění, můstek i stěny se zachvívají, pak znovu. To je náš čas, slyšíš? Náš osud! Nekonečná úleva, svět se zatočí a zem jí uhne pod nohama. Zvedá ji a bere do náruče. Zdá se, že se kolem bortí stěny. Můstek sebou trhne a nakloní se. Dává se s ní do běhu. Neutečeš! usmívá se ona. Cítí jen lehkost a apatii. To je konec! Konec! Pak ji ale probouzí bolest, když se uhodí. Cuká sebou v jeho náručí - ne, tam ne! - a on ji pouští. Padají a ústí chodby před nimi vybuchuje nárazem masy hmoty. Utíkají dál, táhne ji za sebou, chvílemi vleče. Za nimi se řítí stěny...
- Ticho se rozlehlo téměř naráz v několika příštích okamžicích - ještě kdesi skřípot padajícího a narážejícího kovu - a oni stojí ve tmě a drží se za ruce. Reaktor... promluví hlubokým, chrčivým hlasem on. Rozumím... ale ty... proč, nerozumím? Pořád ji drží. Má velkou, silnou a hrubou ruku, ale drží ji lehce, docela jako člověk. A mluví a chápe jako člověk, vůbec ne jako zvíře. Já... Hlas se jí zadrhne a závrať znovu podlomí kolena. Zadrží ji a posadí se s ní tak, že ji opře o sebe. Dotýká se jí zlehka a opatrně. Jsem nemocná, vypraví ze sebe ona, umírám. Upír mlčí. - Tma kolem nich praská, jak se masivní bloky olova a betonu usazují na nových místech, ale ticho se tím jen násobí. Dlouho už oba mlčí. Zdá se, jako by na ni zapomněl. Proč mě nezabiješ? Promluví tiše, ale pohnout se bojí. Zády cítí jeho zvedající se hrudník a chvílemi i pomalý, slabý tep jeho srdce. Proč? Hlas má náhle tichý. Zní prázdně a téměř se ztrácí v hutném tichu. Proč? Už je konec. Ještě snad byla naděje, ale už není. Cítíš ten klid? Mluví jakoby sám k sobě, snad na ni opravdu zapomněl. Klid? Pohne se mu v náručí a on ji k sobě mimovolně přitiskne. Ano, klid. Ještě před chvílí tu bal naděje a s ní i strach, dusily mě a hnaly za tvou krví... Už ji nepotřebuji. Ale brzy tě hlad přemůže nebo ne? I když se snaží, hlas se jí zachvěje. Hlad? Věříš tomu, že se vaší krví živíme? Kratičké zablesknutí naděje. Vzápětí uvědomění - už ji nepotřebuji, nepotřebuji žádnou naději - a jen únava v jejím hlase. Co tedy? Nejsme odolní proti ozáření. Vy ano. Vaše krev nám dovoluje přežít. Bez ní umíráme. Rychle umíráme. Umíráš? Obracím se k němu. Slyším jeho namáhavý dech. Už dlouho. Vaše krev je pokaždé jen úplatou za další chvíli života... Poslední slova už jen šeptá a ticho je rychle rozpouští a pohlcuje. Pak zůstává jen ono. Ticho. - Pokouším se zvednout, ale lehce mě stáhne zpět k sobě. Jako by v tom pohybu bylo cosi něžného. Drží mne u sebe a mlčí. Všichni umíráme. Koho z nás jste nezabili vy, zabila nemoc, promluvím po chvíli. Nemoc? Vaše krev nebyla nemocná. Možná pro vás, ale nás jižní nemoc zabíjí. Nikdo se jí nedokázal ubránit, nenašli jsme sérum. Proto jsme se rozhodli odejít. Jižní nemoc? Myslíš tu dětskou horečku? Z nás nikomu neublížila. I ve tmě poznám, že se usmívá, pak se však zarazí. Zvednu se na loktech a dívám se, kde tuším jeho tvář. Jste imunní? A z pohybu jeho těla cítím, jak přikyvuje: Ano, jsme... Slova dlouho doznívají. Něco ve mně křičí a vzpíná se. Jen se však k němu víc přitisknu a dál se mlčky choulíme k sobě. - Ano, máš pravdu, teď už cítím jen klid. Naděje přináší strach a nutí nás vzpírat se tomu, co přichází. Osudu. A já svůj osud již přijala. Je to tak dávno, co jsem mu spílala, že tvými zuby rozerval Karakovo hrdlo. Dávno, co jsem ho proklela a tobě přísahala smrt. Pak přišla horečka z jihu. Bylo mnoho mrtvých, a já ho opět proklínala. A pak zas a znova, když jste nás - oslabené a hladové - přepadali po nocích, zatímco jsme polomrtví a s vámi v patách prchali na sever. Když jsem poznala, že sama umírám. To už si zbyl jen ty, ale i nás zbylo jen pár, kteří ještě měli naději, naději přežít. Jenže ta nebyla pro mne, mojí nadějí ses stal ty. Opustila jsem je a vlákala tě sem. Teď si jen matně dokáži vybavit to rozechvělé vzrušení téměř podobné štěstí, když jsem zjistila, že havarijní systém dosud funguje. Podařilo se mi ho načasovat. Ani jsem nedoufala, že to vyjde. Musela jsem tě přilákat do budovy reaktoru v pravý čas, a tys mě zatím mohl tisíckrát zabít. Ale vidíš, dokázala jsem to... Ano, pokoušela jsem se představit si, jak s tebou zůstanu sama. Dokonce jsem se na to těšila - že budu mít stejnou smrt jako Karak. Připravovala jsem se na ni, chtěla jsem ji vychutnat, prožít se vší bolestí, se vší hrůzou, prožít... A právě to dělám... - Mlčíme už celou věčnost. Zmlkly už i stěny, náš hrob je dokonalý. Od dob faraonů neměl snad nikdo honosnější. Stovky, tisíce tun hmoty, připravené uzavřít při havárii reaktor, přečkaly, než přešla doba a přišli jsme my - mutanti a upíři. Jako by čekaly právě na nás... Slova jsou zbytečná. Mlčíme a jen se dotýkáme, jak to milenci po milování dělávají. Jsi něžný a milý a já si představuji, že i smrt je tak něžná a milá a tě to ona se mě dotýká a hladí po nahých ramenou a bocích, tiskne mě k sobě a dýchá mi do vlasů. Objímáme se ve tmě a moje tělo zatím zahlcuje virus jižní horečky. Ty se brzy zadusíš nedostatkem červených krvinek. Cítíme však jen klid. Moje krev by tě mohla zachránit. A ve tvé obíhají protilátky proti mému viru. Přesto mlčíme. Hroby jsou pro mrtvé a mrtví nemluví. A my máme nádherný hrob. Jsme nádherní mrtví. Vidím nás odkudsi zvenčí, jako ve snu, jak - objímajíce se - jsme v jednom zkamenělí v krásnou, věčnou sochu. Dívám se na nás a cítím klid, můj drahý

Vládce Temnot a Pán Zla

Sat, 28 Feb 2009 00:54:08 +0100

Jsem Vládce Temnot, jsem pán Zla! Nikdo mě nemůže ohrozit, nikdo na mě nemá! Já jsem ten nejmocnější vládce na světě! Nevěříš, ty červe? Myslíš si, že se jenom tak předvádím? Ne! Hned ti to dokážu.

Pohleď. Tohle je má říše. Neustále se rozrůstá, každým okamžikem je větší a větší, má moc narůstá, počet mých otroků neustále vzrůstá. Jsem vládce Temné Magie, pán Zla! Teď se nacházíme v mém trůnním sále. Každý vládce musí mít své reprezentativní sídlo a ten nejmocnější ho musí mít pochopitelně největší, nejskvostnější a nejdokonalejší. A ten nejmocnější jsem já! Takže sleduj! Vidíš? Zlato a drahé kamení je všude, všechno je skvostně vyzdobené, mí otroci přinesli cennosti z celého světa, aby alespoň trochu potěšili mé srdce a získali pár prchavých okamžiků pro své mrzké životy. Vidíš támhle tu otrokyni, oblečenou jenom do několika šperků? Tu s nádhernými vlasy? Usměji se na ni. Vidíš, jak se rozzářila štěstím? Jsem její vládce, její pán, její bůh. A přitom ještě nedávno to byla princezna Raidessa z nejušlechtilejšího rodu, vládkyně velké říše. Dnes je to moje děvka a uctívá zemi, po které chodím.
Zdá se ti to málo? Podívej se a žasni! Toto jsou mé pokladnice, naplněné bohatstvím dvou světadílů. Brzy přibude bohatství dalšího kraje, mé armády už se nalodily. Bylo by pro mne hračkou dobít celé zámoří sám, pro mou všemocnou magii by to nebyl problém. Stačilo by, abych si přál, a obyvatelé zahynou v ukrutných bolestech, nakaženi magickým morem. Kupříkladu. Nebo bych mohl rozpoutat strašlivou bouři a všechny bych je utopil jako koťata. Ale takhle je to zábavnější, nemyslíš? A mí otroci se mohou občas, s mým milostivým svolením, taky pobavit.
Tohle? Oh, snad se ti nedělá špatně? To je moje mučírna. Zde ti z mých otroků, kterým důvěřuji, dávají za vyučenou těm, kteří mě rozzlobili nebo zklamali. Někdy, když se nudím, se tady trochu pobavím i já sám. Vidíš támhletu trosku? Brzy z něj bude jenom kostra potažená kůží a přitom ještě nedávno to byl jeden z mých generálů, vypasený jako prase. A až z něj bude jenom kostra, budu milosrdný a nechám ho zemřít. Ano generále Vaykunare, brzy zemřeš, budu k tobě milosrdný. Vidíš, jak mi děkuje? Hlupák! Já neodpouštím! Ano, zemře, ale i po smrti mi bude sloužit, jeho duše zůstane zakletá do práchnivějící kostry. Strčím ho do některého odlehlého skladiště a nechám ho tam, ať mi dohlíží na mé poklady. Ptáš se, co udělal? Má, tedy měl, krásnou dceru. Přikázal jsem mu, ať mi ji přivede, protože jsem zatoužil po chvilce rozkoše. A víš, co ten hlupák provedl? Místo aby mi byl vděčný, že jsem se rozhodl obdařit ho takovou přízní a začal mi děkovat, odvážil se mě požádat, zda by mi nemohl přivést raději jinou dívku, prý krásnější a více vhodnou pro můj majestát! Vypasený idiot!
Ha! Má moc mi dala znamení. Cítím, že někdo pronikl do jedné z mých skrýší. Nějaký tupý rádoby hrdina se rozhodl, že se přiživí na mém bohatství. Pojď, na to se podívám osobně.
Hmmm, hned tři hrdinové. Oh, dva hrdinové a hrdinka. Dva bojovníci a ta štětka bude nejspíš nějaký podřadný druh kouzelnice, hluboko přehluboko pod mou úrovní. Vidím, že už mi stačili zabít několik otroků. Skřeti jsou věrní, ale pitomí. Nevadí, po smrti budou stejně sloužit lépe. Vida, hrdinové odhalili past na dveřích. Tohle začíná být zajímavé. Nechám je prozatím žít. Je to zábavnější, nemyslíš? Ó, co to řekl ten vysoký? Lásko, věděl jsem, že to kouzlo dokážeš prolomit? Taková romantika. Fuj. Ten blázínek je asi zamilovaný. Někde jsem slyšel, že smrt a utrpení milované osoby může přivést člověka až k šílenství...
Argha tor naente balinngra!
Vidíš ji, jak se svíjí v bolestech? Ha ha, ten pitomý výraz v tvářích těch dvou válečníků je k popukání. No, dost už, přestává mě to bavit. Tak, už je po ní.
To bych nečekal, že takový velký bojovník bude ronit slzy, navíc pro takovou běhnu. Hm, asi jsem je přecenil. No nic, za dveřmi je stejně skryté propadlo, a pokud přežijí, alespoň se některý můj mistr málodobrý trochu pocvičí. Pojď, půjdeme se podívat, jak probíhá námořní invaze...
Ale u všech pekel, cítím, že se blíží můj největší nepřítel. Nepřítel, který je stejně jako já z jiného světa. Zatraceně!
"Péťánku, pojď sem. Cože? Ty už zase sedíš u toho počítače? No samozřejmě! Co jsem ti to říkala?!"
"Ale mami..."
"Žádné ale mami! Okamžitě od té mašiny vypadni! Hned!"
"Dobře, mami, hned..."
Zatrolená práce, dobytí dalšího světadílu na dosah a teď tohle. Musím na chvíli opustit tenhle váš patetický svět, ale brzy se zase vrátím, vy červi! Třeste se, protože já jsem váš...
"Tak! A teď si mě opravdu naštval! Parchante jeden, kdyby ses raději učil! A ty ho v tom ještě podporuješ, Tomáši!"
"Uklidni se, vždyť se zas tak nic hrozného..."
"Ne? Copak se nedíváš na televizi? Nevíš, jak počítačové hry deformují dětskou mysl?"
"Ale mami..."
"Drž hubu, smrade!"
"Neječ na něj, vždyť..."
"Už toho mám dost. Petře, zvedni se a padej od počítače! A ty, Tomáši, si teď k tomu ďáblovu stroji sedneš a smažeš z něj všechny hry! Jasné?"
"No dobře..."
"Mami, to ne! Prosím, mami!"
Ne, to nemůže! Já jsem přece pán Zla, nemůže mě takhle...
Otec s otráveným výrazem vstal z křesla, odložil noviny a přistoupil k počítači. Odstrčil chlapce, který se pokoušel chránit počítač vlastním tělem a položil ruku na klávesnici. Stisknul několik kláves. Na obrazovce se rozsvítilo okénko s nápisem: Smazat adresář Hry? Prst uhodil do klávesy enter. Zadrnčení disku.
Na tváři chlapce vyděšený výraz vystřídal výraz zuřivosti. Ani jeden z rodičů si ho nevšiml.
Píp. Smazáno, oznámil počítač. Otec se obrátil od počítače. Matka s vítězoslavným výrazem na tváři otevřela ústa a nadechla se k další zlostné tirádě.
NE! JÁ JSEM VLÁDCE TEMNOT! NIKDO! NIKDO SI NA MĚ NEBUDE NĚCO TAKOVÉHO DOVOLOVAT! JÁ JSEM PÁNEM NAD ŽIVOTEM A SMRTÍ!
Všichni tři se zarazili. Rodiče se vyděšeně zahleděli na svého potomka, z jehož úst zaslechli něco, co přece nemohl říct. A malý Petr se zarazil, protože si uvědomil, co právě řekl.
NIKDO! JÁ JSEM TEN JEDINÝ VLÁDCE!
Na tvář chlapce se vrátil zuřivý výraz. Napřáhl ruce a zhluboka se nadechl.
ARGHA TOR NAENTHE BALINNGRA !!!
Z dětských prstíku vyšlehla záře. Kolem celého těla čtrnáctiletého chlapce jakoby se vytvořilo podivné světélkující pole. Záře zapulzovala a pak se zkoncentrovala v rukou. Vypadalo to, jako by měl chlapec místo rukou dvě zářící koule.
JEN JÁ! ZEMŘETE, ČERVI!
Z koulí vyrazily proudy energie a narazily do dospělých. Blesk z levé ruky do matky, z pravé do otce. Několik okamžiků se svíjeli v bolestech. Zpod kůže jim prosvítala krvavě rudá záře, která se šířila od místa vniku energie do celého těla. Pak explodovali. Cáry masa a kůže se rozletěly po obývacím pokoji. Několik jich dopadlo na malého chlapce, který stál uprostřed místnosti s nataženými pažemi a šíleným výrazem v obličeji.
JÁ VÁM VŠEM UKÁŽU! JÁ... já... Co jsem to udělal?

Zlatá brána....

Fri, 30 Jan 2009 11:11:29 +0100

Miriamin mobil zapípal. PLATI TEN VECER?

Usmála se a trochu nervózně vyťukala odpověď: JASNE. V DESET V ZAHRADE.

Zalilo ji příjemné vzrušením kdykoliv pomyslela, co se má stát v deset večer. Půjde do zámecké zahrady, kde má sraz s Michalem. Přemluvil ji k tomu, ačkoliv sama nějak extra nechtěla. Nakonec však jeho nadšení strhlo i Miriam. Nechala se přemluvit k podniku který považovala za neúměrně riskantní. Přesto o půl desáté zhasla u sebe v pokoji, oknem vylezla na balkon. Z balkonu seskočila, opatrně se proplížila přes zahradu jejich domku a už jí nic nebránilo v cestě do zahrady.

Cesta nočním městem jí moc dobře nedělala. Bylo sice v noci relativně bezpečný, ale Miriam odjakživa děsila tma. Než došla k zahradě, měla pěkně pocuchané nervy. Přišla k bráně - a kruci! Oba úplně zapomněli, že zahrada se na noc zamyká. Naštěstí Miriam věděla, že ji stačí obejít a dírou v plotě prolézt.

Posadila se na lavičku a čekala na Michala.

"BAF!" Na rameno jí dopadla ruka. Přidušeně vykřikla, stažené hrdlo jí víc nedovolilo. Prudce se otočila a spatřila rozchechtaného přítele. Srdce jí zběsile tlouklo a okamžitě se zpotila. Dostala hroznou chuť vrazit Michalovi facku. Ovládla se a aspoň mu začala nadávat. A to dost nevybíravě.

"Tak už se nezlob," usmiřoval ji mladík. "Už to neudělám, slibuju."

"To bych ti radila," zavrčela dívka a rázně se k němu otočila zády.

"Jasně. Dem se podívat na zámeček? Eště jsem ho pořádně neviděl."

"Seš si jistej, že je to dobrej nápad?" zapochybovala dívka.

"Přece jsem tě sem netáh jen proto, abych si to rozmyslel, ne? Na, tady máš baterku. Kámoš mi řek, že se jedním oknem dá vlízt dovnitř. Pudem to prozkoumat," opáčil Michal. Miriam spolkla další námitky a následovala přítele k zámečku. Marně se rozhlížela po rozlehlém parku, nikde nikdo, na koho by se mohla vymluvit. Radši tedy přidala do kroku, Michal byl schopný dobírat si ji zbytek roku, že je zbabělá. Lehkým gestem si odhodila pramen hnědých vlasů z obličeje a srovnala s přítelem krok.

Michalův "kámoš" nelhal. Jedno okno bylo zatlučené jen dvěma prkny, které šla lehce vypáčit. Vlezl dovnitř a galantně pomohl i dívce. Interiér odpovídal zevnějšku. Kamennou podlahu pokrýval ohromný nános prachu. Stáli v prostorném sálu. Na stěnách viselo nakřivo i pár obrazů, o které žádný zloděj nestál, zaprášený dřevěný nábytek (asi dva kusy, stoličky) se válel v jednom rohu. V měsíčním světle, které se dralo skrze zatlučená okna , působil sál strašidelně a neútulně.

Zvuk zvonu z nedalekého kostela je oba vyděsil. Hned se sice uklidnili, ale srdce jim ještě dlouhou dobu vystrašeně bila.

"Hele, tam sou nějaký schody. Dem tam!" zavelel Michal, který toužil vytáhnout se. Zčerstva taky vyrazil a tak si nevšiml Miriamina pohledu. Dívka by se nejradši otočila a utíkala odtud co nejdál. Vybavila se jí stará dětská říkanka.

Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde. Ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem!

Miriam se otřásla a naskočila jí husí kůže. Přestaň blbnout! okřikla se. Michalovi se za chvíli vrátí rozum a půjdeme pryč, utěšovala se. Zatím však sestupovali po příkrých a dohlídka ochozeným schodem. Dívka se třásla odporem,. kdykoliv se jí o obličej otřela pavučina.

Na konci schodiště stály dveře vyvrácené z pantů. Podzemní místnost však zela až na pavučiny úplnou prázdnotou. Kroky se dunivě rozléhaly. Na opačném konci stály další dveře, ale tyto byly z tvrdého dřeva, okované a vypadaly velmi bytelně.¨

Zlatá brána otevřená...

Michal k nim sebevědomě rázoval.

"Počkej!" zavolala Miriam. Mladík se posměšně otočil.

"Seš podělaná, co?" ušklíbl. Dívka se naježila.

"Ne! Ale zítra je škola a já se chci vyspat!" odsekla.

"Á, takže se bojíš! Já to věděl. Poď, ty zbabělče," odfrkl si Michal a natáhl ruku po železné klice.

...zlatým klíčem podepřená...

Miriam z toho měla hodně špatný pocit. Mladík uchopil a zatáhl. Dveře byly odemčené a se skřípotem se pootevřely. Musel však zabrat plnou silou, aby se pohnuly o dalších pár centimetrů a oba se jimi mohli protáhnout. Miriam se zvedl žaludek ze zatuchlého vzduchu, který k nim stoupal z černočerné tmy nevětraného podzemí. Proti vůli se jí roztřásly ruce. Chtěla na Michala znovu zavolat, ale zaťala rty. Přece ze sebe neudělá padavku!

Světlo baterek prozářilo tmu na několik metrů před ně. Schody se stáčely stále hloub. To je jak ta knížka od Verna - Cesta do středu Země, pomyslela si s úzkostí dívka, když se přidržovala vlhké a ledové stěny a opatrně kladla nohy na kluzké schody.

Hromová rána Miriam vyděsila k smrti, až vyjekla. Michal slabě heknul taky, ale výkřik přítelkyně to dokonale zamaskoval, což mu vyhovovalo. Ani jemu se v podzemních prostorách zámečku nelíbilo, ale chtěl udělat dojem na Miriam.

"To se jen zabouchly dveře, nešil," pokáral ji.

"Vždyť jsi je ani nedokázal otevřít, jak byly těžký! Nepovídej mi, že se zabouchly samy od sebe!" zaječela dívka. Už toho výletu měla plné zuby. Co nejrychlejšími kroky se hnala nahoru.

"Počkej ne mě, Mir!" chtěl ji zadržet Michal. Hmátl jí po ruce, ale co čert nechtěl, noha na ohlazeném schodu mu podklouzla. Stačil jen sevřít prsty kolem Miriamina zápěstí a s křikem padat. Dívka jeho váhu neustála a spadla s ním.

Zvon na věži kostela odbil jedenáct.

...kdo do ní vejde...

Zastavili se na odpočívadle. Pomlácení, plní modřin ale bez vážnějšího zranění vstali a za mnoha nadávek mířených částečně schodům i sobě navzájem se chtěli vrátit nahoru. Teď to však byla Miriam, která Michala zadržela. Se zatajeným dechem si prohlížela sál ve světle baterky. Ta její to na rozdíl od Michalové přečkala bez větší újmy.

Pod mdlým žlutým světlem se celé okolí lesklo v mnoha barvách. Dívka poklekla a ohmatala podlahu. Nemohla se splést. Všechno kolem bylo z křišťálu. Vzedmula se v ní vlna paniky. Vždyť tohle museli historici objevit! Udělali by z toho senzaci! Proč sem vůbec lezli.

"JÁ CHCI PRYČ!" zakřičela. Jako by v odpověď se pomalu začala rozsvěcovat světla. Jeden křišťálový lustr, druhý, třetí... Dlouhá řada nádherných křišťálových světel odhalovala víc a víc z krás sálu. Podlaha, sloupy a sochy jako z nejčistšího ledu. Miriam ohromeně přešla k nejbližší soše, Michal v těsném závěsu za ní.

"Tak to je hustý," zamumlal a prsty zlehka po nejbližší soše přejel. Ucítil, jak Miriam vedle něj ztuhla a zalapala po dechu.

"Proboha..." zašeptala hlasem přetékajícím hrůzou. "To je... hrobka!" Michal cuknul jako uštknutý. I on si totiž uvědomil slabé obrysy těl zalité do křišťálu. Zbělel v obličeji jako křída.

"Já chci pryč!" zakňourala Miriam.

"Asi už bysme měli vypadnout," souhlasil s ní mladík. Otočili se k východu, ale jen proto, aby zjistili, že za nimi je křišťálová zeď.

"To není možné!" slabikoval. Rozběhl se ke zdi, ohmatával ji a kopal do ní. Avšak všechna snaha byla marná. Zeď zůstala zdí. Miriam zatím pomalu kráčela křišťálovým sálem, protože si všimla dvou obrovských soch na konci. Když došla dostatečně blízko, rozeznala i jejich tvary.

Byly obrácené čely k sobě. První měla podobu vysoké okřídlené bytosti podobné člověku s dlouhými vlasy, helmicí a plamenným mečem. Ale vždyť to je anděl! užasla dívka. Druhá socha už však ani vzdáleně jako anděl nevypadala.

...tomu hlava sejde...

Tak nějak zobrazovali staří Slované ďábla, ale ne úplně stejně. Zkroucené rohy vyrůstaly z lysé lebky, pod klenutým obočím upíraly na anděla pohled dvě nenávistné oči a kančí tlama byla rozšklebená do hrůzu nahánějící grimasy. Tělo přikrčené ke skoku vypadalo svalnatě a bylo až do pasu lysé. Naproti tomu nohy zakončené kopyty obrůstala hustá srst, pod kterou se rýsovaly tvrdé svaly. Miriam se zachvěla. Bytosti jako by v některém okamžiku strnuly v útočných pózách zakletá do věčného boje.

"Michale!" tlumeně zavolala na přítele. Za chvilku stál u ní vyvedený z míry stejně jako ona.

"Děje se tu něco divného," polkl.

"Na to bych asi sama nepřišla! Jak se vocud dostanem?" Michal nedostal šanci odpovědět. Na kostelní věži odbilo dvanáct.

...ať je to ten nebo ten...

Věci se začaly dít hrozně rychle. Až příliš rychle na obyčejné smrtelníky.

...praštíme ho koštětem!

První úder zvonu. Světla se rozzářila s intenzitou, která oslepovala a pak zničehonic zhasla. Miriam se vyděšeně přitiskla k Michalovi.

Druhý úder zvonu. Křišťálová podlaha se začala pod jejich nohama chvět a pak pravidelně pulzovat. Nějaká síla je postrkovala kupředu.

Třetí úder. Objevilo se slaboučké světlo. Pocházelo ze soch. Jemně nazlátlé z anděla, krvavě rudé z démona.

Čtvrtý úder. Světlo se shromáždilo v hrudích tvorů.

Pátý. Začalo tepat a ozval se sílící zvuk bouchání. Miriam vylétla ruka k ústům. Pevně chytila ztuhlého přítele za ruku a rozběhla se ke konci sálu, kde už však nebyly dveře.

Šestý úder. Nedoběhli ani do poloviny. Cosi - vítr? - je stáhl zpět. Teď už dívka zakřičela strachy. Michal naopak ohromením naprosto oněměl.

Sedmý úder zvonu. Dívčiny i mladíkovy mysli se dotklo cosi. Pocit nekonečnosti a propadání oba zalil jako přílivová vlna a strhl je do proudu vzpomínek, které nebyly jejich.

Už odpradávna... od doby, kdy bylo město založeno... kdy stála na tomto místě první osada... Každé osídlené místo má svého strážce, svého anděla strážného... má i svého nepřítele... každý rok na Valpuržinu noc svedou boj... trvá od posledního úderu dvanácté do prvního zvuku ohlašujícího jednu hodinu... Je však potřeba lidský zdroj života... jeden pro strážce... druhý pro nepřítele...Těla těch, co nepřežijí... zůstávají v Křišťálové síni.... navěky jako svědkové... mnoha bitev... neznajících konce... Nikdo nezvítězí nikdo neprohraje... Jen tak může být zachována... rovnováha!

Desátý úder. Proud vzpomínek vyhodil ze svého sevření Miriam i Michala. Čirým děsem nehybní sledovali, jak sochy ožívají. Nenávistné pohledy démona se rudě zableskly, andělův meč zaplál ohněm. Ačkoliv se pohledem vraždili ztuhlými pohyby ustoupili. Obrátili strnulé tváře k dvojici. Strážce natáhl meč a pokynul Miriam.

...ať je to ten nebo ten...

Dívka omámeně vykročila. Sochy odkryly dvojici křesel překvapivě z křišťálu pokrytého rubíny a jantarem. ...kdo do ní vejde...

Démon ukázal na Michala a z jeho hrdla vyšlo odporné zavrčení. Mladík jako zhypnotizovaný vykročil k druhému křeslu.

Jedenáctý úder zvonu. Dívka se pomalu, prkenně usadila. Michal byl jen o chvíli pomalejší. Ještě stále se neprobrali z omámení, ačkoliv velmi ostře vnímali dění kolem sebe. Sotva oba seděli, rubíny se rozzářily jedovatým světlem a jantary teplou, přívětivou září. Obalili Miriam, Michala, anděla i démona. Lidé pocítili nesnesitelnou malátnost, únavu a vypětí. Z jejich těl proudil život do křišťálových soch, které už křišťálem dávno nebyly. Kámen nahradilo maso, kosti, vlasy a kov. A konečně odbila dvanáctá.

Naprosto bez varování, bez jakéhokoliv náznaku, proti sobě strážce i nepřítel vyrazili. Bělostná křídla strážce se napjala a vynesla ho vysoko do vzduchu. Ihned se obrátil a střemhlav se snesl na démona s napřaženým mečem. Nepřítel však uskočil a pokusil se jej nabrat rohy. Oba však byli stejně rychlí silní i vytrvalí. Souboj nebral konce. Pokračoval dál nezměněným tempem provázen nenávistnými a výhružnými pohledy. Byl to však boj, jenž neměl souzeno té noci skončit. Zvon ohlašující jednu hodinu ráno jim vzal síly a přerušil pouto, kterým čerpali ze svých lidských obětí životní sílu. Kosti i svaly se začaly měnit zpátky do křišťálu a každý pohyb soupeřů byl trhanější a namáhavější. Strnuli uprostřed rozmachu ve stejné pozici, ze které začali.

Miriam ani Michal však už dlouhou dobu nebyli při vědomí.

...tomu hlava sejde...

"Ne, ne nech mě, já nechci... nechci... NECHCI!" Výkřik Miriam vzbudil. Ležela doma ve své posteli. Seděla tam, s očima dokořán drahnou dobu. Nevěřícně si prohlížela svůj pokoj jako by ho viděla poprvé. Bílé záclony na okně, zbrusu nový psací stůl pokrytý haldami papírů, sešitů, učebnic a oblečení. Poličky s knížkami i starými plyšáky a postel s krásným tmavě modrým povlečení a peřinami. Za hlavou nahmatala kazeťák a srazila nechtěně hrnek s nedopitým čajem. Hnědá skvrna se okamžitě rozpila po béžovém koberci. Dalším neohrabaným pohybem si natrhla plakát se svým nejoblíbenějším hercem.

Co se stalo? AU!!! Moje hlava!!! Miriam vstala, překvapilo ji, jak se potácí. Dokonce se jí chtělo zvracet. Vždyť jsem šla s Michalem... Měli jsme sraz v zahradě... Poslepu hmátla po tričku a džínsech, které visely přes židli. Šli jsme do toho zámečku, přitom jsme vytrhli zatlučená prkna. Už si vzpomínám. Vzala prázdný hrnek a vydala se z pokoje. Postavila ho na skříňku a šla pro hadru, aby se pokusila vytřít z koberce čaj. Nechtěla jsem dál, hrozně jsem se bála, ale nechtěla jsem před Michalem vypadat jako úplný strašpytel. Poněkud neúspěšně se pokoušela vlhkou skvrnu vysušit a přitom se dál rozpomínala. Sešli jsme do podzemí. Byly tam... byly tam dveře. Michal vzal za kliku a... a co se dělo dál? Tady její vzpomínky končily. Dál už si pamatovala jen probuzení ve své vlastní posteli. Ale jak se dostala ze zámečku až sem a proč si nic nepamatuje? Přitom měla pocit, že se stalo něco hrozně důležitého, že musí vzpomenout. Zabraná do myšlenek šla vymáchat hadru. Došla zpátky, vzala žlutý, ručně malovaný hrnek a poprvé se na sebe podívala do zrcadla. Tlumeně vyjekla a hrnek jí z ruky vypadl. Tlustý koberec zmírnil pád, takže se hrnečku se sice nic nestalo, ale Miriam vyděšeně vzala do prstů pramínek svých vlasů, jako kdyby doufala, že to, co vidí, je jen přelud. Její vlasy, krásné hnědé vlasy byly sněhobílé! To ne! Co se KSAKRU včera stalo?!!! Okamžitě vstala běžela zpátky do pokoje a horečně hledala mobil. Hrnek nechala na podlaze. Konečně! Mobil se třásl společně s její rukou a Miriam rychle hledala v seznamu Michalovo číslo.

"Haló, Michale, jsi to ty?! Pamatuješ si co... Ne? Já taky ne! Proboha, Michale, já mám úplně bílé vlasy!... COŽE?!!! Jak to myslíš? Ty taky?! Jo... jo, dobře, počkám, ale dojeď rychle!" Dívka zavěsila a zhroutila se na postel. Hmátla za sebe a pustila rádio. Příjemný hlas moderátora ani nevnímala. Až posléze zpozorněla.

...Noci z třicátého dubna na prvního května se říká Valpuržina noc. Staří slovanští pohané ji slavili jako noc čárů a nadpřirozena. Svatá církev ji prohlásila za noc, kdy se slétávají čarodějnice, strigy a všechna zlá ženská havěť, před kterou je potřeba mít se na pozoru. No, milí posluchači, doufám, že vás nikdo neuhranul a pojďme...

Hlas rádia zmlkl. Miriam neměla daleko k hysterii. Bože, v noci, která byla rejdištěm nekalých sil, ztratí kus paměti a její vlasy se stanou zčistajasna bílé. Vstala a rázovala jako divoká kočka po pokoji, dokud se neozval zvonek. Slyšela matku, jak z okna mluví k Michalovi a hlasitě se diví jeho vlasům.

"Miríííííííííí!" ozvalo se vzápětí.

"Už jdu!" zavolala dívka snad dostatečně pevným a lhostejným hlasem. Počkala, dokud neuslyšela klapnutí dveří od koupelny a rychle seběhla schody, aby příteli otevřela. Stejně rychle ho odtáhla k sobě do pokoje a s úlevou zavřela dveře. Dlouhou dobu na sebe jen zírali. Oba vypadali nevyspaně a byli v obličeji nazelenalí a jejich vlasy zářily bělostí.

"Pamatuješ si aspoň něco?" zeptala se beznadějně Miriam.

"Jen po ty dveře," pokrčil rameny Michal. "Vůbec netuším, jak jsem se dostal domů ani proč mi tak zbělely vlasy. Tobě to ale sluší," poznamenal Michal. Dívka po něm sekla rozzuřeným pohledem.

"Taky jsem v rádiu slyšel cosi o Valpuržině noci. Taky ti připadá, že to spolu nějak souhlasí?" nadhodil. Miriam kývla hlavou.

"Jdeme!" rozhodla najednou.

"Kam?" zarazil se Michal.

"Do zámecké zahrady!" zavrčela dívka, která už sbíhala schody.

Okno vypadalo stejně jako v noci. Vylomené desky se válela na trávníku. I první sál je přivítal svou pochmurností, kterou nedokázalo zahnat ani sluneční světlo. Sešli s rozbušenými srdci první schody do malé místnosti, odkud měly vést okované dveře. Jenže zeď byla naprosto neporušená. Miriam se vzteklým výkřikem kopla do kamenné stěny. Vzápětí zavila bolestí a začal poskakovat na jedné noze.

"Nic tu není," zašeptal ohromeně Michal. Nevěřícně jezdil rukama po stěně, ale kámen zůstal kamenem. Zlatá brána se otevře až o další Valpuržině noci.

13. leden 08 - I´m back!

Tue, 13 Jan 2009 20:53:18 +0100

Zdravím Vás, lidičky!

Tak... jistě jste si museli všimnout změny desingu, doufám, že se vám líbí, jelikož s tímto designem oznamuji své znovuzrození a obnovu mých stráneček!

Doufám, že sjte na mě nezanevřeli a budete sem chodit dál...

Nejprve bych začala s rekonstrukcema všech svých povídek, takže... nečekejte v nejbližší době, že nějaké nové budou přibývat! :)

Pay Pay

Karin =*

Konec...

Tue, 02 Dec 2008 20:49:06 +0100

Vím, že jsem nic dlouho nepřidala, omlouvám se. Má múza mě asi nadobro opustila a já nemám žádné nápady, jak bych mohla v mých příbězích pokračovat... Snad někdy...