I left my angel - 10. kapitola

15. června 2009 v 15:17 | lololka |  I left my Angel
Bellin pohled

Když jsem se vrátila "domů" zdálo se mi všechno lepší, jasnější. Měla jsem strach jak to všechno dopadne, ale Edwardovo přítomnost dokázala přikrýt mé obavy tlustou peřinou, která se odkrývala jen tehdy, když byl Edward pryč. Někdo zaklepal a vstoupil do mého pokoje. Kdo jiný to mohl být než Aro.

,,Isabello kde jsi tak dlouho byla?"Neví to?Funguje to!
,,Na lovu."
,,Zakazuju ti toulat se takhle do svítání!" Zamračila jsem se a mlčela. Škodolibě se usmál, přistoupil ke mně a přitáhl si mě k sobě.
,,Co to děláš?!" Zavrčela jsem a snažila se odprostit z jeho sevření.
,,Přestaň se bránit! Možná bychom to mohli nazkoušet. Už jen tři dny a budeš paní Volturi.
,,Ne!" Vykřikla jsem a kopla ho mezi nohy. Pustil mě a mírně zavrávoral. Vztekle si mě prohlédl a dal mi pěstí. Odlétla jsem na protější stěnu, ve které se rýsovala má záda a potom dopadla na zem. Chtěla jsem se zvednout, ale neměla jsem žádnou šanci. Chytl mě pod krkem a vyzdvihl do vzduchu.
,,Nechtěl jsem ti ublížit, ale nedáváš mi jinou možnost. Zapamatuj si že s Arem Volturim si nikdo zahrávat nebude!!" Zavrčel a hodil se mnou o skříň, která se pod mou vahou rozpadla.
,,Demetri!"Křikl do otevřené chodby a ani ne za vteřinu stál vysoký upír mezi dveřmi.
,,Ano pane?"
,,Vezmi Isabellu pod hradby do vězení a zavolej Viollet. Budeme ji potřebovat." Demetri mě chytl za vlasy a vytáhl na nohy. Měla jsem zlomenou ruku a naražená žebra. Naštěstí mě to nebolelo. Stále jsem měla svou sílu, ale použít ji by byla sebevražda. Nechala jsem se vést neznámo kam. Demetri si tuto chvíli vychutnával, protože se ještě nikdy nestalo, aby mi Aro něco takového oplatil. Většinou to přenechal jiným a přihlížel na to, aby mi moc neublížili. Dnes to ale bylo jiné. Zaútočil také. Cestou mě Demetri několikrát uhodil nebo "omylem" něco zlomil. Nebránila jsem se.
Odvedl mě až do nejhlubších chodeb Volterry. Nechodívala jsem sem hlavně z důvodu že to tu příšerně páchlo lidskou krví.
,,Jsme tady! Přeji ti příjemný pobyt Isabello." Otevřel ocelové dveře a strčil do mě tak, že jsem se znovu spřátelila se zemí. Slyšela jsem každé otočení klíčem a cvaknutí zámku. Zasténala jsem a odplazila se ke stěně. Mé zlomeniny se začínaly hojit. Alespoň něco pozitivního. Cítila jsem jak ve mě vře zlost. Zlost na Ara a na boha.
,,Za co mě k sakru pořád trestáš?!! Nestačilo ti, že jsem musela opustit Edwarda? Proč si s námi tak zahráváš? Líbí se ti utrpení? Bereš mi vše co miluju a dáváš to co mě ubíjí! Nenávidím tě!"...Ano teď jsem boha nenáviděla. Dřív tomu bylo jinak. Když jsem byla malá chodívala jsem s babičkou každou neděli do kostela. Rodiče s námi nechodili. Maminka René měnila novou církvi každou chvíli a tatínek ač byl luterán neděle věnoval rybaření. Naivně jsem věřila, že bůh koná dobro. Když babička umřela a rodiče se rozvedli dávala jsem to bohu za vinu. Po pár letech mi došlo, že to nebyla jeho chyba. Nebyla jsem žádná zapálená křesťanka jako byla babička, která se modlila třikrát denně. Já se modlila jen večer a i to mi přišlo hodně.Ale potom co mi vzal druhou rodinu a největší lásku jsem ho začala nenávidět. Přestala jsem věřit na nesmysl. Nikdy nám nebude souzeno být spolu Edwarde....

z Arova pohledu:
Seděl jsem na trůně a čekal na Demetriho až dorazí i s Viollet. Musí zapomenout na Cullenovi ať se jí to líbí nebo ne! Já se stanu jejím manželem a vládcem na věky. O to se postarám!
Ze zamyšlení mě vytrhly přicházející kroky.
,,Ach drahá Viollet!" Zvolal jsem vesele na celý sál.
,,Můj pane.." Poklekla přede mnou a sklonila hlavu.
,,Povstaň má přítelkyně. Demetri ty můžeš odejít."Kývl k nám a zmizel za pozlacenými dveřmi.
,,Přál jste si mě vidět?"
,,Ano budu potřebovat tvou službu."
,,Bude mi ctí. Koho se to týká smím-li se zeptat?"
,,Samozřejmě. Na mou nastávající choť." Překvapeně si mě měřila. ,,Jsi snad proti?"
,,Jistě že ne. Kdy?"
,,Ještě dnes. Pošlu pro tebe hned jakmile budeme připraveni.
,,Dobře." Vroucně jsem se na ni usmál a ona mi úsměv oplatila.
,,Jsem rád, že si rozumíme, ale nyní se musíme rozloučit. Mám jisté povinnosti, které se neodkládají."
,,Brzy na viděnou." Uklonila se a odešla stejným směrem jako Demetri. Vstal jsem z trůnu a odešel zařizovat poslední detaily na mou a Isabelly počest. Tohle bude krásné překvapení. Pro všechny.
Alicin pohled:
Ležela jsem zrovna Jasperovi na klíni když se to stalo. Záblesk.
,,Bello?...Co...ty.. ty nás nepoznáváš?" Místo odpovědi se postavila do obrané pozice a chystala se zaútočit.
,,To snad ne." Vize zmizela. Do reality mě vrátil Jasperův hlas.
,,Alice co jsi viděla?"
,,Ach ne." Zasténala jsem a opustila Jasperův klín. Vyndala jsem si z kapsy mobil, vytočila mě tak známé číslo a přiložila jsem ho k uchu.
,,Co se děje Alice?" Ozvalo se z druhého konce.
,,Edwarde okamžitě přijď. Máme velký problém." Uslyšela jsem šum listí, které Edward míhal když běžel domů. Za pár minut stál mezi dveřmi s umučeným výrazem na tváři. Přečetl si moje myšlenky. ,,Je mi líto." Špitla jsem.
,,Tohle se nesmí stát Alice! Nesmí slyšíš?!" Chytl mě za paže a zatřásl se mnou asi víc než chtěl, protože mi z úst vyjelo tiché zakňučení. V tom momentě stál Jasper mezi námi a chránil mě svým tělem.
,,Edwarde uklidni se." A opravdu se uklidnil. Cítila jsem jak se přes celou místnost valí vlna pohody. Edward se na mě omluvně podíval.,, Promiň Alice. Nechtěl jsem ti ublížit."
,,V pořádku." Pousmála jsem se na něj.
,,Nedá se s tím něco udělat? Cokoliv? Prosím já ji nemůžu... nemůžu a nechci znova ztratit."
,,Bratříčku ani nevíš jak mě to mrzí..."
,,Všechno bylo zbytečné." Zašeptal a zhroutil se na kolena. Obešla jsem Jaspera a klekla si k Edwardovi.,,Nesmíme to vzdát. Musíme pokračovat v plánu. Dala jsem ji slib, který chci dodržet...dostanu Bellu odsud pryč...nás všechny."
,,Jak? Nemáme šanci Bellu-"
,,Věř mi." Objala jsem ho a on mi objetí opětoval. Jasper zakašlal.,,Už mi vysvětlíte co se stalo?"
,,Promiň miláčku."Zvedla jsem nás z podlahy a když jsem si byla opravdu jistá, že se Edward udrží na nohou, přitančila jsem k mé lásce.
,,Jde o Bellu. Aro dostal plán jak ji od nás udržet."
,,Jaký plán?"Chtěla jsem mu odpovědět, ale Edward mě předběhl.
,,Vymazat ji paměť."Zašeptal smutně a zavřel oči. Bylo mi jich obou líto..ale já se nevzdám. Pokusím se je zachránit.
Edwardův pohled:
Odešel jsem do svého pokoje a poddal se vlastnímu zoufalství. Po tom co jsem s Bellou strávil celou noc, nedokázal jsem si představit jediný den bez její přítomnosti. Vidět Aliciny myšlenky byl pro mě přímý řez do srdce. Nepozná mě. Bude to pro ni jako bych nikdy neexistoval. Nebude si pamatovat náš první polibek, naši lásku. Nic ke mně nepocítí. Bello bojuj! Bojuj za nás! Vždyť láska je zakořeněná hluboko srdci. Nejde ji jen tak vyrvat a zničit...prosím nezapomeň!
Bellin pohled:
Prohlížela jsem si každou záděrku toho místa, kde mě věznili. Celá místnost páchla po lidské krvi. Nechtěla jsem pomyslet co se tu odehrávalo dříve. Ti lidé museli nesmírně trpět. Zakázala jsem si o tom přemýšlet. Seděla jsem stále na jednom a tom samém místě když se otevřely dveře.
,,Je čas." Do cely vstoupil Demetri, který byl zahalen do dlouhého červeného pláště. Chytl mě surově za loket a vlekl z vězení.
,,Demetri...co co je to za místo?"
,,Můžeš tomu říkat třeba obětní vězení. Slouží pro lidské bytosti a pro novorozené." Odmlčel se. Pravděpodobně mi dával čas než mi to dojde. Lidé.....novorození. Zvedla jsem k němu hlavu..
,,Vy.... dáváte je do společné cely?"
,,Tobě to dnes pálí."Řekl ironicky.
,,Proč? Proč to děláte? Ti lidé jsou nevinní! Tohle by Aro nedovolil." Zasmál se nad mou větou.
,,Mýlíš se. To Aro si je takto pěstuje už více jak čtyřista let." Zděšeně jsem na něj"zírala". Pokud si dobře vzpomínám jednou mi Edward vyprávěl, že Volturiovi chrání zemi před novorozenými tak proč by to dělal?
,,Takže si je Aro vychovává k obrazu svému?"
,,Nebuď drzá!" Uhodil mě. Pomalu mě přestávalo bavit to otloukání.
,,Kam to vlastně jdeme? Říkal jsi, že je čas. Co si tím myslel?"Demetri vedle mě zavrčel.
,,Víš bylo lepší, když jsi mlčela a nedělala problémy. Kdyby tomu tak bylo nemusel by náš pán podniknout takový krok. Upřímně nikdy jsem tě neměl rád a teď tě tu budu muset strpět až po zbytek existence. Nechápavě jsem si ho prohlížela. Co tím myslí?
Dostali jsme se před velké dveře, které byly zdobeny tisíci malými diamanty. Ty dveře vedly do sálu, kam jsem měla přísný zákaz vstupu. Nyní jsem se opravdu bála. Co Ara donutilo, aby teď změnil svůj názor? Měla jsem silné nutkání utéct, ale znemožňoval mi to Demetri. Dveře se pomalu otevřely a já musela přivřít oči, protože mě oslepila silná záře, která vycházela z celého sálu. Několikrát jsem zamrkala a vzpamatovala se. Viděla jsem Ara jak sedí uprostřed tří trůnů a okolo něho několik skupinek upírů. Všichni byli úchvatní až na ty krvavě rudé oči. Došli jsme až k němu, kde mě Demetri pustil a stoupl si kousek dál. Všichni si mě prohlíželi. Připadala jsem si jak pouťová atrakce. Všimla jsem si Jane, která stála opodál a držela si křečovitý postoj.
,,Isabello." Zvolal Aro a došel ke mně. Chtěl mě políbit, ale já od něj uskočila. Uchechtl se. Zdálo se že už není naštvaný.,,No tak drahá proč to děláš? Stejně za chvíli budeš jen má."
,,Nikdy!" Zavrčela jsem.
,,Ale ano a ještě s chutí."
,,K tomu mě nedonutíš!"
,,To nebude třeba." Rozhlížela jsem se po celém sále, abych našla jakoukoliv skulinku k úniku, ale žádná tu nebyla.,, Dovol, abych ti někoho představil. Viollet?" V tu ránu u nás stála drobná blondýnka, která se podobala Rosalií. Se zájmem mě pozorovala.
,,Těší mě." Usmála se.,,Moc pěkná."
,,Ano." odvětil nadšeně Aro. Nechápala jsem o co jim jde. Proč jsem tady?
,,Potřebuji se soustředit."
,,Jistě." Aro zatleskal a všichni se na jeho pokyn rozešli. Jediný kdo zůstal byla Jane, Demetri a ještě jedna upírka, které nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Na všechny jsem tupě zírala. Viollet si mě několikrát obešla a pak se zastavila.
,,Těš se na nový začátek svého života Isabello Marie Volturi."Zazpívala mi do ucha a přiložila mi ruce ke spánkům. Zmateně jsem se podívala na Ara, který se spokojeně usadil na trůn.
,,Co chcete-" Otázku jsem už nedořekla. Po celém sále se rozprostřel můj výkřik. Padla jsem na kolena a zavřela oči. Nemohla jsem se pohnout. Bolest mi proudila celým tělem až do srdce. Před očima se mi začaly objevovat dávné vzpomínky. Dětství, Forks, pohřeb, rozvod,maminčin nový přítel, přestěhování k Charliemu, setkání s přáteli, Edward, Cullenovi, náš první polibek, louka, společně strávené chvíle, rozchod, poslední noc v Edwardově náručí. Vše mi to probíhalo jako film. Bylo to jen několikavteřinové problesknutí. Všechny myšlenky a vzpomínky mi odplouvaly neznámo kam a já se najednou cítila prázdná. Zasáhla mě ostrá bolest na hrudi.
,,Edwarde.." vykřikla jsem jeho jméno a potom ucítila jen žár, který mi postupoval každou částí mého já. Po několika minutách to skončilo a já upadla do bezvědomí. Už jsem nic necítila. Byla jen tma.
Edwardův pohled:
Nemůžu tu jen tak sedět a o nic se nepokusit! Vystřelil jsem z pokoje k hlavním dveřím. Už jsem šahal na kliku, když mi někdo položil ruku na rameno.
,,Je pozdě Edwarde. Je mi líto. Aro urychlil svůj plán. Jestli tam vtrhneme za bijí nás všechny...navíc ona tě už nepozná. Už neví že existuješ." Alice smutně zavrtěla hlavou a odtáhla mě od nich. Nevěřícně jsem hleděl na svou sestřičku a v hlavě mi zněla její věta: ona tě už nepozná...nepozná...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lady Adiel.Ka Lady Adiel.Ka | Web | 15. června 2009 v 15:20 | Reagovat

http://lady-sweety-adiel.blog.cz/0905/video-foteckyy

Vidjko mé tvorby!!..xD..čeká jen a jen na tvé shlédnutíí :)...Tak Pá..a díík :p..jinka pěkný blog :P

2 Nicole Nicole | Web | 26. června 2009 v 13:30 | Reagovat

cool...

3 Bels Bels | Web | 7. srpna 2009 v 20:05 | Reagovat

Ahoj,Karin, děkuji za spřátelení a chválu blogu=) Přidám si tě tedy do přátel=)
Chceš diplom, nebo na ně netrpíš?

4 Bels Bels | Web | 17. září 2009 v 18:12 | Reagovat

Ahoj, hele budeš sem ještě vůbec něco přidávat? Protože poslední článek jsi tu měla před 3 měsíci.. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.