I left my angel - 1. kapitola

15. června 2009 v 15:07 | lololka |  I left my Angel
1.kapitola-ROZCHOD
Bellin pohled:
Seděla jsem na okně a pozorovala pomalu dopadající vločky na mou dlaň, které byly stejně studené jako já. Pevně jsem ji sevřela a přistihla se jak znova myslím na mou hvězdu, kterou jsem sebou strhla do černé tmy.

Už je to deset let. Deset let co jsem je viděla naposled. Tolik se mi stýskalo, ale co jsem mohla tenkrát udělat? Nechat je zemřít kvůli mě? Ne to ani náhodou. Nemohla jsem dovolit, aby druhá nejsilnější rodina byla zničena....
,,Buď zmizíš ty nebo oni!..vyber si." Věděla jsem, co mi tím Volturiovi naznačili a tak jsem si vybrala. Vybrala jsem horší život pro sebe ale lepší pro ně a to bylo důležité.
Vzpomínám si moc dobře na svá slova, která mi trhala dříve tlukoucí srdce.
***
,,Bell, lásko... prosím neopouštěj mě. Já vím, že dělám chyby ale já..Bello miluju tě.Si pro mě jediný záchytný bod na tomhle svetě. Ty ožíváš moje mrtvý srdce k životu. Dřív byl můj život jedna velká díra, kterou jsi ty zacelila a naplnila ji něčím novým. Něčím, co jsem nikdy nepoznal...až s tebou.."
Chtělo se mi křičet tak moc. Chtěla jsem mu říct že ho miluju, že si nedokážu představit co bez něj budu dělat, že mám strach..ale copak jsem mohla s Volturiovými za zády?
,,Já..já to nechápu..co...co jsem-" Zvedla jsem ruku, aby s tím přestal.
Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla ze sebe vůbec něco vypravit.Musím být silná,musím, kvůli jemu, kvůli nim.
"Edwarde..."na poslední slabice se mi zlomil hlas.Tohle nedokážu.Ucítila jsem, jak mi pomalu po tváři tečou slzy. Slzy zoufalství, vzteku a smutku.Okamžitě jsem je utřela.
Buď silná! Přikázala jsem si, ale on už mě konejšil v náručí a šeptal mi do vlasů slůvka, kterým moje srdce chtělo podlehnout. Mozek mi však otevřel šuplíček jménem Volturiovi.
Snažila jsem se ho odstrčit. Po pár vteřinách si všiml o co se pokouším, tak smutně svěsil ruce podél těla a odstoupil.Podívala jsem se mu do tváře a věděla, že kdyby mohl plakat, plakal by.
"Edwarde já už nemůžu...nebaví mě pořád předstírat. Chci si užívat a to s tebou nejde. Jsi pořád tak opatrnej, na upíra tak moc nezkaženej. Chci žít doopravdy a se vším všudy...bez tebe." Nemohla jsem se na něj dívat. Ta bolest co měl vyrytou na obličeji mě sžírala do morku kostí.
"Tohle bolí"zašeptal nepřítomně.
"I mě, ale nějak to přežijeme ne?Brzy na mě zapomeneš..vlastně máš na to celou věčnost a já..já už se nějak zabavím."
Podíval se na mě,,Bello jak tohle můžeš říct?Nikdy na tebe nezapomenu. Si pro mě vším"řekl zoufale.
"Tohle u mě bohužel neplatí"zašeptala jsem.
"Ty už mě nemiluješ?"chvíli jsem přemýšlela jak na tohle reagovat.Nedokázala jsem mu říct prosté NE, protože by to nebyla pravda.Jak jen mi mohl uvěřit?Vždy říkal jaká jsem špatná lhářka a teď?tak snadno mě pustí.. Zavrtěla jsem hlavou.
"Promiň.Bude lepší když půjdem každej svou cestou"Snažila jsem se mu od teď dívat do očí.Dávala jsem si záležet, aby mě neprozradil hlas.
" Miluju tě"podíval se mi do očí a mě se rozbušilo srdce ještě víc.Copak ho neslyší?
"Edwarde vždycky budeš tady"poklepala jsem si na srdce
"a to se nikdy nezmění......Můžu tě ještě o něco poprosit?"
Němě kývl.Bože tolik zoufalství v jeho očí jsem v životě neviděla.Chtěla jsem se mu přitisknout na jeho kamennou hruď a už ho nikdy nepustit.
"Slib...slib mi že budeš žít, že neuděláš žádnou blbost..žij pro rodinu,pro to, co přijde.Slib mi to prosím Edwarde!" Nálehala jsem na něj. Potřebovala jsem vědět, že budu mít šanci se sním ještě někdy střetnout, že počká a jistotu, že si neublíží. Střelil po mě vytřeštěnýma očima.Přistoupila jsem k němu a políbila ho na čelo.Věděla jsem, že mu tím ubližuju ještě víc ...jen jsem ho chtěla naposled cítit.
"Slib mi to"zašeptala jsem mu do ucha.
"Slibuju"hlas se mu zlomil.Kývla jsem a oddychla si.Teď přišla ta nejtěžší část.Opustit ho.
"Na oplátku ti taky něco slíbím.Slibuju, že o mě už nikdy neuslyšíš.Slibuju ,že budu žít..pro nás."Pomalu jsem ho pustila a naposled se na něj podívala.
Běžela jsem co nejrychleji ..od něj....od bolesti, kterou jsem si sama zavinila, ale nebyla bych to já kdybych několikrát nezakopla a nespadla.Doběhla jsem domů a moje tělo už se svíjelo bolestí na podlaze.Naštěstí Charlie(taťka nebyl doma). Co by si asi myslel kdyby mě takhle viděl?ale bylo mi to jedno.Ztratila jsem anděla... svoje světlo, které mě chránilo každý den.Miloval mě a tohle si nezasloužil.Měla jsem mu to říct?a jakto že tohle Alice neviděla?..měla jsem tolik otázek na které jsem neznala odpověď.
"Tak mě to mrzí lásko..odpusť. "Vzlykala jsem bez přestání. V tom momentě jsem za sebou uslyšela mužský hlas "Tak to by bylo."řekl vítězoslavně.
***
Chtělo se mi brečet ale už jsem nemohla.Upíři přeci nemůžou brečet.Povzdychla jsem si a zakývala párkrát hlavou abych z ní dostala Edwarda pryč, ale to šlo hodně těžko.Každý den byl v mých myšlenkách .I když jsem teď upírka vybavuju si všechny naše společně strávené chvilky.Tolik se mi stýská.Co asi dělá?Už na mě zapomněl?Našel si někoho?
Z myšlenek mě vytrhlo tiché zavrzání dveří. Někdo mě chytil kolem pasu a mírně se mnou zatřásl.
"Je čas sladká Isabell."Zasténala jsem a otočila se pomalu čelem k němu.Stál tam můj budoucí manžel.Aro Volturi.
***
Edwarův pohled:
Stál jsem tam před ní jako troska. Co to říká?Že mě nechce?proč?Tiše jsem ji poslouchal.Takhle to přeci nemůže skončit.
,,Bell, lásko... prosím neopouštěj mě.."pokračoval jsem a snažil se ji říct, že bez ní nemůžu žít, že bez ní ...bez ní jsem nula. Nic. Ona mě ale zastavila.
,,Edwarde já už nemůžu.."slyšel jsem co mi říkala, ale nechtěl jsem tomu uvěřit. Vždycky mi tvrdila, že chce být semnou už navždy. Dokonce jsem ji chtěl požádat o ruku.Byl jsem připravený, ale bylo už pozdě.Jak jsem byl naivní.
,,Tohle bolí"
"I mě, ale nějak to přežijeme ne?Brzy na mě zapomeneš..vlastně máš na to celou věčnost a já..já už se nějak zabavím."Řekla to tak chladně.
,,Ty už mě nemiluješ?"zavrtěla hlavou.
Nečekal jsem takový konec.Takový ne...Byl jsem uvězněn v propasti do které mě sama hodila.
"Slib...slib mi že budeš žít, že neuděláš žádnou blbost..žij pro rodinu,pro to, co přijde."Nechápal jsem ji.Rozcházela se semnou,zlomila mi srdce, které se už nikdy nezahojí a chtěla , abych žil dál? Proč? Pro co jsem měl nyní žít, když jediný pro co jsem žil byla ona?
Slyšel jsem její bijící srdce. Bušilo rychle. Jako když holub třepotá svými křídly,aby unikl dravé zvěři. Ale proč? Chtěl jsem se zeptat, ale neměl jsem žádnou sílu. Po dlouhé době jsem se cítil ...starý a zlomený.
,,Slib mi to"naléhala.
,,Slibuju"hlas se mi zlomil.Dál už jsem nevnímal.Naposled jsem ji ucítil na své hrudi. Ta bolest, kterou způsobila, byla neskutečná. Odstoupila ode mě a rozeběhla se pryč.Nevydržel jsem to a utekl jsem také. Chtěl jsem být co nejdál od Forks.Od té, která mi dala navždy sbohem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.