Vládce Temnot a Pán Zla

28. února 2009 v 0:54 | Karin |  Oblíbený povídky
Jsem Vládce Temnot, jsem pán Zla! Nikdo mě nemůže ohrozit, nikdo na mě nemá! Já jsem ten nejmocnější vládce na světě! Nevěříš, ty červe? Myslíš si, že se jenom tak předvádím? Ne! Hned ti to dokážu.

Pohleď. Tohle je má říše. Neustále se rozrůstá, každým okamžikem je větší a větší, má moc narůstá, počet mých otroků neustále vzrůstá. Jsem vládce Temné Magie, pán Zla! Teď se nacházíme v mém trůnním sále. Každý vládce musí mít své reprezentativní sídlo a ten nejmocnější ho musí mít pochopitelně největší, nejskvostnější a nejdokonalejší. A ten nejmocnější jsem já! Takže sleduj! Vidíš? Zlato a drahé kamení je všude, všechno je skvostně vyzdobené, mí otroci přinesli cennosti z celého světa, aby alespoň trochu potěšili mé srdce a získali pár prchavých okamžiků pro své mrzké životy. Vidíš támhle tu otrokyni, oblečenou jenom do několika šperků? Tu s nádhernými vlasy? Usměji se na ni. Vidíš, jak se rozzářila štěstím? Jsem její vládce, její pán, její bůh. A přitom ještě nedávno to byla princezna Raidessa z nejušlechtilejšího rodu, vládkyně velké říše. Dnes je to moje děvka a uctívá zemi, po které chodím.
Zdá se ti to málo? Podívej se a žasni! Toto jsou mé pokladnice, naplněné bohatstvím dvou světadílů. Brzy přibude bohatství dalšího kraje, mé armády už se nalodily. Bylo by pro mne hračkou dobít celé zámoří sám, pro mou všemocnou magii by to nebyl problém. Stačilo by, abych si přál, a obyvatelé zahynou v ukrutných bolestech, nakaženi magickým morem. Kupříkladu. Nebo bych mohl rozpoutat strašlivou bouři a všechny bych je utopil jako koťata. Ale takhle je to zábavnější, nemyslíš? A mí otroci se mohou občas, s mým milostivým svolením, taky pobavit.
Tohle? Oh, snad se ti nedělá špatně? To je moje mučírna. Zde ti z mých otroků, kterým důvěřuji, dávají za vyučenou těm, kteří mě rozzlobili nebo zklamali. Někdy, když se nudím, se tady trochu pobavím i já sám. Vidíš támhletu trosku? Brzy z něj bude jenom kostra potažená kůží a přitom ještě nedávno to byl jeden z mých generálů, vypasený jako prase. A až z něj bude jenom kostra, budu milosrdný a nechám ho zemřít. Ano generále Vaykunare, brzy zemřeš, budu k tobě milosrdný. Vidíš, jak mi děkuje? Hlupák! Já neodpouštím! Ano, zemře, ale i po smrti mi bude sloužit, jeho duše zůstane zakletá do práchnivějící kostry. Strčím ho do některého odlehlého skladiště a nechám ho tam, ať mi dohlíží na mé poklady. Ptáš se, co udělal? Má, tedy měl, krásnou dceru. Přikázal jsem mu, ať mi ji přivede, protože jsem zatoužil po chvilce rozkoše. A víš, co ten hlupák provedl? Místo aby mi byl vděčný, že jsem se rozhodl obdařit ho takovou přízní a začal mi děkovat, odvážil se mě požádat, zda by mi nemohl přivést raději jinou dívku, prý krásnější a více vhodnou pro můj majestát! Vypasený idiot!
Ha! Má moc mi dala znamení. Cítím, že někdo pronikl do jedné z mých skrýší. Nějaký tupý rádoby hrdina se rozhodl, že se přiživí na mém bohatství. Pojď, na to se podívám osobně.
Hmmm, hned tři hrdinové. Oh, dva hrdinové a hrdinka. Dva bojovníci a ta štětka bude nejspíš nějaký podřadný druh kouzelnice, hluboko přehluboko pod mou úrovní. Vidím, že už mi stačili zabít několik otroků. Skřeti jsou věrní, ale pitomí. Nevadí, po smrti budou stejně sloužit lépe. Vida, hrdinové odhalili past na dveřích. Tohle začíná být zajímavé. Nechám je prozatím žít. Je to zábavnější, nemyslíš? Ó, co to řekl ten vysoký? Lásko, věděl jsem, že to kouzlo dokážeš prolomit? Taková romantika. Fuj. Ten blázínek je asi zamilovaný. Někde jsem slyšel, že smrt a utrpení milované osoby může přivést člověka až k šílenství...
Argha tor naente balinngra!
Vidíš ji, jak se svíjí v bolestech? Ha ha, ten pitomý výraz v tvářích těch dvou válečníků je k popukání. No, dost už, přestává mě to bavit. Tak, už je po ní.
To bych nečekal, že takový velký bojovník bude ronit slzy, navíc pro takovou běhnu. Hm, asi jsem je přecenil. No nic, za dveřmi je stejně skryté propadlo, a pokud přežijí, alespoň se některý můj mistr málodobrý trochu pocvičí. Pojď, půjdeme se podívat, jak probíhá námořní invaze...
Ale u všech pekel, cítím, že se blíží můj největší nepřítel. Nepřítel, který je stejně jako já z jiného světa. Zatraceně!
"Péťánku, pojď sem. Cože? Ty už zase sedíš u toho počítače? No samozřejmě! Co jsem ti to říkala?!"
"Ale mami..."
"Žádné ale mami! Okamžitě od té mašiny vypadni! Hned!"
"Dobře, mami, hned..."
Zatrolená práce, dobytí dalšího světadílu na dosah a teď tohle. Musím na chvíli opustit tenhle váš patetický svět, ale brzy se zase vrátím, vy červi! Třeste se, protože já jsem váš...
"Tak! A teď si mě opravdu naštval! Parchante jeden, kdyby ses raději učil! A ty ho v tom ještě podporuješ, Tomáši!"
"Uklidni se, vždyť se zas tak nic hrozného..."
"Ne? Copak se nedíváš na televizi? Nevíš, jak počítačové hry deformují dětskou mysl?"
"Ale mami..."
"Drž hubu, smrade!"
"Neječ na něj, vždyť..."
"Už toho mám dost. Petře, zvedni se a padej od počítače! A ty, Tomáši, si teď k tomu ďáblovu stroji sedneš a smažeš z něj všechny hry! Jasné?"
"No dobře..."
"Mami, to ne! Prosím, mami!"
Ne, to nemůže! Já jsem přece pán Zla, nemůže mě takhle...
Otec s otráveným výrazem vstal z křesla, odložil noviny a přistoupil k počítači. Odstrčil chlapce, který se pokoušel chránit počítač vlastním tělem a položil ruku na klávesnici. Stisknul několik kláves. Na obrazovce se rozsvítilo okénko s nápisem: Smazat adresář Hry? Prst uhodil do klávesy enter. Zadrnčení disku.
Na tváři chlapce vyděšený výraz vystřídal výraz zuřivosti. Ani jeden z rodičů si ho nevšiml.
Píp. Smazáno, oznámil počítač. Otec se obrátil od počítače. Matka s vítězoslavným výrazem na tváři otevřela ústa a nadechla se k další zlostné tirádě.
NE! JÁ JSEM VLÁDCE TEMNOT! NIKDO! NIKDO SI NA MĚ NEBUDE NĚCO TAKOVÉHO DOVOLOVAT! JÁ JSEM PÁNEM NAD ŽIVOTEM A SMRTÍ!
Všichni tři se zarazili. Rodiče se vyděšeně zahleděli na svého potomka, z jehož úst zaslechli něco, co přece nemohl říct. A malý Petr se zarazil, protože si uvědomil, co právě řekl.
NIKDO! JÁ JSEM TEN JEDINÝ VLÁDCE!
Na tvář chlapce se vrátil zuřivý výraz. Napřáhl ruce a zhluboka se nadechl.
ARGHA TOR NAENTHE BALINNGRA !!!
Z dětských prstíku vyšlehla záře. Kolem celého těla čtrnáctiletého chlapce jakoby se vytvořilo podivné světélkující pole. Záře zapulzovala a pak se zkoncentrovala v rukou. Vypadalo to, jako by měl chlapec místo rukou dvě zářící koule.
JEN JÁ! ZEMŘETE, ČERVI!
Z koulí vyrazily proudy energie a narazily do dospělých. Blesk z levé ruky do matky, z pravé do otce. Několik okamžiků se svíjeli v bolestech. Zpod kůže jim prosvítala krvavě rudá záře, která se šířila od místa vniku energie do celého těla. Pak explodovali. Cáry masa a kůže se rozletěly po obývacím pokoji. Několik jich dopadlo na malého chlapce, který stál uprostřed místnosti s nataženými pažemi a šíleným výrazem v obličeji.
JÁ VÁM VŠEM UKÁŽU! JÁ... já... Co jsem to udělal?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste rádi, že jsem zpět?

Jasný!
No... xD
50 : 50
Neee!

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 2. března 2009 v 12:42 | Reagovat

Tak tohle mě dostalo. Fakt nádhera. Když jsou to tvé oblíbené povídky, kde jsou originály?

2 Karin Karin | E-mail | Web | 13. března 2009 v 14:56 | Reagovat

4Kris: To nevím, jen mám tyto povídky uložené v počítači a nebo mi je nějaká duše pošle  a já je vkládám na blog, pokud se mi líbí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.