Zlatá brána....

30. ledna 2009 v 11:11 | Karin |  Oblíbený povídky

Miriamin mobil zapípal. PLATI TEN VECER?
Usmála se a trochu nervózně vyťukala odpověď: JASNE. V DESET V ZAHRADE.

Zalilo ji příjemné vzrušením kdykoliv pomyslela, co se má stát v deset večer. Půjde do zámecké zahrady, kde má sraz s Michalem. Přemluvil ji k tomu, ačkoliv sama nějak extra nechtěla. Nakonec však jeho nadšení strhlo i Miriam. Nechala se přemluvit k podniku který považovala za neúměrně riskantní. Přesto o půl desáté zhasla u sebe v pokoji, oknem vylezla na balkon. Z balkonu seskočila, opatrně se proplížila přes zahradu jejich domku a už jí nic nebránilo v cestě do zahrady.

Cesta nočním městem jí moc dobře nedělala. Bylo sice v noci relativně bezpečný, ale Miriam odjakživa děsila tma. Než došla k zahradě, měla pěkně pocuchané nervy. Přišla k bráně - a kruci! Oba úplně zapomněli, že zahrada se na noc zamyká. Naštěstí Miriam věděla, že ji stačí obejít a dírou v plotě prolézt.


Posadila se na lavičku a čekala na Michala.


"BAF!" Na rameno jí dopadla ruka. Přidušeně vykřikla, stažené hrdlo jí víc nedovolilo. Prudce se otočila a spatřila rozchechtaného přítele. Srdce jí zběsile tlouklo a okamžitě se zpotila. Dostala hroznou chuť vrazit Michalovi facku. Ovládla se a aspoň mu začala nadávat. A to dost nevybíravě.


"Tak už se nezlob," usmiřoval ji mladík. "Už to neudělám, slibuju."


"To bych ti radila," zavrčela dívka a rázně se k němu otočila zády.


"Jasně. Dem se podívat na zámeček? Eště jsem ho pořádně neviděl."


"Seš si jistej, že je to dobrej nápad?" zapochybovala dívka.


"Přece jsem tě sem netáh jen proto, abych si to rozmyslel, ne? Na, tady máš baterku. Kámoš mi řek, že se jedním oknem dá vlízt dovnitř. Pudem to prozkoumat," opáčil Michal. Miriam spolkla další námitky a následovala přítele k zámečku. Marně se rozhlížela po rozlehlém parku, nikde nikdo, na koho by se mohla vymluvit. Radši tedy přidala do kroku, Michal byl schopný dobírat si ji zbytek roku, že je zbabělá. Lehkým gestem si odhodila pramen hnědých vlasů z obličeje a srovnala s přítelem krok.

Michalův "kámoš" nelhal. Jedno okno bylo zatlučené jen dvěma prkny, které šla lehce vypáčit. Vlezl dovnitř a galantně pomohl i dívce. Interiér odpovídal zevnějšku. Kamennou podlahu pokrýval ohromný nános prachu. Stáli v prostorném sálu. Na stěnách viselo nakřivo i pár obrazů, o které žádný zloděj nestál, zaprášený dřevěný nábytek (asi dva kusy, stoličky) se válel v jednom rohu. V měsíčním světle, které se dralo skrze zatlučená okna , působil sál strašidelně a neútulně.


Zvuk zvonu z nedalekého kostela je oba vyděsil. Hned se sice uklidnili, ale srdce jim ještě dlouhou dobu vystrašeně bila.


"Hele, tam sou nějaký schody. Dem tam!" zavelel Michal, který toužil vytáhnout se. Zčerstva taky vyrazil a tak si nevšiml Miriamina pohledu. Dívka by se nejradši otočila a utíkala odtud co nejdál. Vybavila se jí stará dětská říkanka.
Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde. Ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem!

Miriam se otřásla a naskočila jí husí kůže. Přestaň blbnout! okřikla se. Michalovi se za chvíli vrátí rozum a půjdeme pryč, utěšovala se. Zatím však sestupovali po příkrých a dohlídka ochozeným schodem. Dívka se třásla odporem,. kdykoliv se jí o obličej otřela pavučina.


Na konci schodiště stály dveře vyvrácené z pantů. Podzemní místnost však zela až na pavučiny úplnou prázdnotou. Kroky se dunivě rozléhaly. Na opačném konci stály další dveře, ale tyto byly z tvrdého dřeva, okované a vypadaly velmi bytelně.¨
Zlatá brána otevřená...

Michal k nim sebevědomě rázoval.


"Počkej!" zavolala Miriam. Mladík se posměšně otočil.


"Seš podělaná, co?" ušklíbl. Dívka se naježila.


"Ne! Ale zítra je škola a já se chci vyspat!" odsekla.


"Á, takže se bojíš! Já to věděl. Poď, ty zbabělče," odfrkl si Michal a natáhl ruku po železné klice.
...zlatým klíčem podepřená...

Miriam z toho měla hodně špatný pocit. Mladík uchopil a zatáhl. Dveře byly odemčené a se skřípotem se pootevřely. Musel však zabrat plnou silou, aby se pohnuly o dalších pár centimetrů a oba se jimi mohli protáhnout. Miriam se zvedl žaludek ze zatuchlého vzduchu, který k nim stoupal z černočerné tmy nevětraného podzemí. Proti vůli se jí roztřásly ruce. Chtěla na Michala znovu zavolat, ale zaťala rty. Přece ze sebe neudělá padavku!

Světlo baterek prozářilo tmu na několik metrů před ně. Schody se stáčely stále hloub. To je jak ta knížka od Verna - Cesta do středu Země, pomyslela si s úzkostí dívka, když se přidržovala vlhké a ledové stěny a opatrně kladla nohy na kluzké schody.


Hromová rána Miriam vyděsila k smrti, až vyjekla. Michal slabě heknul taky, ale výkřik přítelkyně to dokonale zamaskoval, což mu vyhovovalo. Ani jemu se v podzemních prostorách zámečku nelíbilo, ale chtěl udělat dojem na Miriam.


"To se jen zabouchly dveře, nešil," pokáral ji.


"Vždyť jsi je ani nedokázal otevřít, jak byly těžký! Nepovídej mi, že se zabouchly samy od sebe!" zaječela dívka. Už toho výletu měla plné zuby. Co nejrychlejšími kroky se hnala nahoru.


"Počkej ne mě, Mir!" chtěl ji zadržet Michal. Hmátl jí po ruce, ale co čert nechtěl, noha na ohlazeném schodu mu podklouzla. Stačil jen sevřít prsty kolem Miriamina zápěstí a s křikem padat. Dívka jeho váhu neustála a spadla s ním.


Zvon na věži kostela odbil jedenáct.
...kdo do ní vejde...

Zastavili se na odpočívadle. Pomlácení, plní modřin ale bez vážnějšího zranění vstali a za mnoha nadávek mířených částečně schodům i sobě navzájem se chtěli vrátit nahoru. Teď to však byla Miriam, která Michala zadržela. Se zatajeným dechem si prohlížela sál ve světle baterky. Ta její to na rozdíl od Michalové přečkala bez větší újmy.


Pod mdlým žlutým světlem se celé okolí lesklo v mnoha barvách. Dívka poklekla a ohmatala podlahu. Nemohla se splést. Všechno kolem bylo z křišťálu. Vzedmula se v ní vlna paniky. Vždyť tohle museli historici objevit! Udělali by z toho senzaci! Proč sem vůbec lezli.


"JÁ CHCI PRYČ!" zakřičela. Jako by v odpověď se pomalu začala rozsvěcovat světla. Jeden křišťálový lustr, druhý, třetí... Dlouhá řada nádherných křišťálových světel odhalovala víc a víc z krás sálu. Podlaha, sloupy a sochy jako z nejčistšího ledu. Miriam ohromeně přešla k nejbližší soše, Michal v těsném závěsu za ní.

"Tak to je hustý," zamumlal a prsty zlehka po nejbližší soše přejel. Ucítil, jak Miriam vedle něj ztuhla a zalapala po dechu.


"Proboha..." zašeptala hlasem přetékajícím hrůzou. "To je... hrobka!" Michal cuknul jako uštknutý. I on si totiž uvědomil slabé obrysy těl zalité do křišťálu. Zbělel v obličeji jako křída.


"Já chci pryč!" zakňourala Miriam.


"Asi už bysme měli vypadnout," souhlasil s ní mladík. Otočili se k východu, ale jen proto, aby zjistili, že za nimi je křišťálová zeď.


"To není možné!" slabikoval. Rozběhl se ke zdi, ohmatával ji a kopal do ní. Avšak všechna snaha byla marná. Zeď zůstala zdí. Miriam zatím pomalu kráčela křišťálovým sálem, protože si všimla dvou obrovských soch na konci. Když došla dostatečně blízko, rozeznala i jejich tvary.


Byly obrácené čely k sobě. První měla podobu vysoké okřídlené bytosti podobné člověku s dlouhými vlasy, helmicí a plamenným mečem. Ale vždyť to je anděl! užasla dívka. Druhá socha už však ani vzdáleně jako anděl nevypadala.
...tomu hlava sejde...

Tak nějak zobrazovali staří Slované ďábla, ale ne úplně stejně. Zkroucené rohy vyrůstaly z lysé lebky, pod klenutým obočím upíraly na anděla pohled dvě nenávistné oči a kančí tlama byla rozšklebená do hrůzu nahánějící grimasy. Tělo přikrčené ke skoku vypadalo svalnatě a bylo až do pasu lysé. Naproti tomu nohy zakončené kopyty obrůstala hustá srst, pod kterou se rýsovaly tvrdé svaly. Miriam se zachvěla. Bytosti jako by v některém okamžiku strnuly v útočných pózách zakletá do věčného boje.


"Michale!" tlumeně zavolala na přítele. Za chvilku stál u ní vyvedený z míry stejně jako ona.


"Děje se tu něco divného," polkl.


"Na to bych asi sama nepřišla! Jak se vocud dostanem?" Michal nedostal šanci odpovědět. Na kostelní věži odbilo dvanáct.
...ať je to ten nebo ten...

Věci se začaly dít hrozně rychle. Až příliš rychle na obyčejné smrtelníky.
...praštíme ho koštětem!

První úder zvonu. Světla se rozzářila s intenzitou, která oslepovala a pak zničehonic zhasla. Miriam se vyděšeně přitiskla k Michalovi.


Druhý úder zvonu. Křišťálová podlaha se začala pod jejich nohama chvět a pak pravidelně pulzovat. Nějaká síla je postrkovala kupředu.


Třetí úder. Objevilo se slaboučké světlo. Pocházelo ze soch. Jemně nazlátlé z anděla, krvavě rudé z démona.


Čtvrtý úder. Světlo se shromáždilo v hrudích tvorů.


Pátý. Začalo tepat a ozval se sílící zvuk bouchání. Miriam vylétla ruka k ústům. Pevně chytila ztuhlého přítele za ruku a rozběhla se ke konci sálu, kde už však nebyly dveře.


Šestý úder. Nedoběhli ani do poloviny. Cosi - vítr? - je stáhl zpět. Teď už dívka zakřičela strachy. Michal naopak ohromením naprosto oněměl.


Sedmý úder zvonu. Dívčiny i mladíkovy mysli se dotklo cosi. Pocit nekonečnosti a propadání oba zalil jako přílivová vlna a strhl je do proudu vzpomínek, které nebyly jejich.


Už odpradávna... od doby, kdy bylo město založeno... kdy stála na tomto místě první osada... Každé osídlené místo má svého strážce, svého anděla strážného... má i svého nepřítele... každý rok na Valpuržinu noc svedou boj... trvá od posledního úderu dvanácté do prvního zvuku ohlašujícího jednu hodinu... Je však potřeba lidský zdroj života... jeden pro strážce... druhý pro nepřítele...Těla těch, co nepřežijí... zůstávají v Křišťálové síni.... navěky jako svědkové... mnoha bitev... neznajících konce... Nikdo nezvítězí nikdo neprohraje... Jen tak může být zachována... rovnováha!


Desátý úder. Proud vzpomínek vyhodil ze svého sevření Miriam i Michala. Čirým děsem nehybní sledovali, jak sochy ožívají. Nenávistné pohledy démona se rudě zableskly, andělův meč zaplál ohněm. Ačkoliv se pohledem vraždili ztuhlými pohyby ustoupili. Obrátili strnulé tváře k dvojici. Strážce natáhl meč a pokynul Miriam.
...ať je to ten nebo ten...

Dívka omámeně vykročila. Sochy odkryly dvojici křesel překvapivě z křišťálu pokrytého rubíny a jantarem. ...kdo do ní vejde...

Démon ukázal na Michala a z jeho hrdla vyšlo odporné zavrčení. Mladík jako zhypnotizovaný vykročil k druhému křeslu.


Jedenáctý úder zvonu. Dívka se pomalu, prkenně usadila. Michal byl jen o chvíli pomalejší. Ještě stále se neprobrali z omámení, ačkoliv velmi ostře vnímali dění kolem sebe. Sotva oba seděli, rubíny se rozzářily jedovatým světlem a jantary teplou, přívětivou září. Obalili Miriam, Michala, anděla i démona. Lidé pocítili nesnesitelnou malátnost, únavu a vypětí. Z jejich těl proudil život do křišťálových soch, které už křišťálem dávno nebyly. Kámen nahradilo maso, kosti, vlasy a kov. A konečně odbila dvanáctá.


Naprosto bez varování, bez jakéhokoliv náznaku, proti sobě strážce i nepřítel vyrazili. Bělostná křídla strážce se napjala a vynesla ho vysoko do vzduchu. Ihned se obrátil a střemhlav se snesl na démona s napřaženým mečem. Nepřítel však uskočil a pokusil se jej nabrat rohy. Oba však byli stejně rychlí silní i vytrvalí. Souboj nebral konce. Pokračoval dál nezměněným tempem provázen nenávistnými a výhružnými pohledy. Byl to však boj, jenž neměl souzeno té noci skončit. Zvon ohlašující jednu hodinu ráno jim vzal síly a přerušil pouto, kterým čerpali ze svých lidských obětí životní sílu. Kosti i svaly se začaly měnit zpátky do křišťálu a každý pohyb soupeřů byl trhanější a namáhavější. Strnuli uprostřed rozmachu ve stejné pozici, ze které začali.


Miriam ani Michal však už dlouhou dobu nebyli při vědomí.
...tomu hlava sejde...

"Ne, ne nech mě, já nechci... nechci... NECHCI!" Výkřik Miriam vzbudil. Ležela doma ve své posteli. Seděla tam, s očima dokořán drahnou dobu. Nevěřícně si prohlížela svůj pokoj jako by ho viděla poprvé. Bílé záclony na okně, zbrusu nový psací stůl pokrytý haldami papírů, sešitů, učebnic a oblečení. Poličky s knížkami i starými plyšáky a postel s krásným tmavě modrým povlečení a peřinami. Za hlavou nahmatala kazeťák a srazila nechtěně hrnek s nedopitým čajem. Hnědá skvrna se okamžitě rozpila po béžovém koberci. Dalším neohrabaným pohybem si natrhla plakát se svým nejoblíbenějším hercem.

Co se stalo? AU!!! Moje hlava!!! Miriam vstala, překvapilo ji, jak se potácí. Dokonce se jí chtělo zvracet. Vždyť jsem šla s Michalem... Měli jsme sraz v zahradě... Poslepu hmátla po tričku a džínsech, které visely přes židli. Šli jsme do toho zámečku, přitom jsme vytrhli zatlučená prkna. Už si vzpomínám. Vzala prázdný hrnek a vydala se z pokoje. Postavila ho na skříňku a šla pro hadru, aby se pokusila vytřít z koberce čaj. Nechtěla jsem dál, hrozně jsem se bála, ale nechtěla jsem před Michalem vypadat jako úplný strašpytel. Poněkud neúspěšně se pokoušela vlhkou skvrnu vysušit a přitom se dál rozpomínala. Sešli jsme do podzemí. Byly tam... byly tam dveře. Michal vzal za kliku a... a co se dělo dál? Tady její vzpomínky končily. Dál už si pamatovala jen probuzení ve své vlastní posteli. Ale jak se dostala ze zámečku až sem a proč si nic nepamatuje? Přitom měla pocit, že se stalo něco hrozně důležitého, že musí vzpomenout. Zabraná do myšlenek šla vymáchat hadru. Došla zpátky, vzala žlutý, ručně malovaný hrnek a poprvé se na sebe podívala do zrcadla. Tlumeně vyjekla a hrnek jí z ruky vypadl. Tlustý koberec zmírnil pád, takže se hrnečku se sice nic nestalo, ale Miriam vyděšeně vzala do prstů pramínek svých vlasů, jako kdyby doufala, že to, co vidí, je jen přelud. Její vlasy, krásné hnědé vlasy byly sněhobílé! To ne! Co se KSAKRU včera stalo?!!! Okamžitě vstala běžela zpátky do pokoje a horečně hledala mobil. Hrnek nechala na podlaze. Konečně! Mobil se třásl společně s její rukou a Miriam rychle hledala v seznamu Michalovo číslo.


"Haló, Michale, jsi to ty?! Pamatuješ si co... Ne? Já taky ne! Proboha, Michale, já mám úplně bílé vlasy!... COŽE?!!! Jak to myslíš? Ty taky?! Jo... jo, dobře, počkám, ale dojeď rychle!" Dívka zavěsila a zhroutila se na postel. Hmátla za sebe a pustila rádio. Příjemný hlas moderátora ani nevnímala. Až posléze zpozorněla.

...Noci z třicátého dubna na prvního května se říká Valpuržina noc. Staří slovanští pohané ji slavili jako noc čárů a nadpřirozena. Svatá církev ji prohlásila za noc, kdy se slétávají čarodějnice, strigy a všechna zlá ženská havěť, před kterou je potřeba mít se na pozoru. No, milí posluchači, doufám, že vás nikdo neuhranul a pojďme...

Hlas rádia zmlkl. Miriam neměla daleko k hysterii. Bože, v noci, která byla rejdištěm nekalých sil, ztratí kus paměti a její vlasy se stanou zčistajasna bílé. Vstala a rázovala jako divoká kočka po pokoji, dokud se neozval zvonek. Slyšela matku, jak z okna mluví k Michalovi a hlasitě se diví jeho vlasům.


"Miríííííííííí!" ozvalo se vzápětí.


"Už jdu!" zavolala dívka snad dostatečně pevným a lhostejným hlasem. Počkala, dokud neuslyšela klapnutí dveří od koupelny a rychle seběhla schody, aby příteli otevřela. Stejně rychle ho odtáhla k sobě do pokoje a s úlevou zavřela dveře. Dlouhou dobu na sebe jen zírali. Oba vypadali nevyspaně a byli v obličeji nazelenalí a jejich vlasy zářily bělostí.


"Pamatuješ si aspoň něco?" zeptala se beznadějně Miriam.


"Jen po ty dveře," pokrčil rameny Michal. "Vůbec netuším, jak jsem se dostal domů ani proč mi tak zbělely vlasy. Tobě to ale sluší," poznamenal Michal. Dívka po něm sekla rozzuřeným pohledem.


"Taky jsem v rádiu slyšel cosi o Valpuržině noci. Taky ti připadá, že to spolu nějak souhlasí?" nadhodil. Miriam kývla hlavou.

"Jdeme!" rozhodla najednou.

"Kam?" zarazil se Michal.


"Do zámecké zahrady!" zavrčela dívka, která už sbíhala schody.


Okno vypadalo stejně jako v noci. Vylomené desky se válela na trávníku. I první sál je přivítal svou pochmurností, kterou nedokázalo zahnat ani sluneční světlo. Sešli s rozbušenými srdci první schody do malé místnosti, odkud měly vést okované dveře. Jenže zeď byla naprosto neporušená. Miriam se vzteklým výkřikem kopla do kamenné stěny. Vzápětí zavila bolestí a začal poskakovat na jedné noze.


"Nic tu není," zašeptal ohromeně Michal. Nevěřícně jezdil rukama po stěně, ale kámen zůstal kamenem. Zlatá brána se otevře až o další Valpuržině noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste rádi, že jsem zpět?

Jasný!
No... xD
50 : 50
Neee!

Komentáře

1 anýsek - your eSBé ;o)) anýsek - your eSBé ;o)) | Web | 2. února 2009 v 20:42 | Reagovat

Zdravím, jak se máš? A taky Tě chci upozornit, že teď ještě nějakou dobu nebudu mít čas na blog a vlastně na celej net - přijímačky, učení.. Bléé.. No jo no, ale co se dá dělat... MTR :-*

2 Maisie Maisie | E-mail | Web | 8. února 2009 v 16:17 | Reagovat

Jsem moc ráda že opět pokračuješ v blogu, já věděla že to jen tak nevzdáš! :-) Tato povídka je vskutku hodně zajímavá, má v sobě něco něco tajemně strhujícího... ze začátku jsem to četla jen s klidem ale pak mě to docela pohltilo... Opravdu povedený příběh

3 Kris Kris | Web | 9. února 2009 v 12:56 | Reagovat

Nádherný, fakt skvělý. Měla jsem z toho husinu a mám ji ještě teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.