Šťastné Vánoce

28. června 2007 v 19:26 | Karin |  Oblíbený povídky
Tuto povídku mi poslala Samara, je krásná a smuná, tak se na ni jukněte ;)..

"Štastné Vánoce" [TemsteaG]
---------------------------
Pamatuješ? Poznali jsme se v parku. Byl jsi ten týpek, co se do všeho hrnul po hlavě a tak mě ani neudivilo tvoje oslovení. Vždyť i já po tobě tajně pokukovala a ty jsi to moc dobře věděl : ) Přišel si za mnou s úsměvem na tváři a větou, kterou mám dodnes vrytou ve svém srdci.
"Teda vy jste taková pěkná slečna, že jsem se do Vás musel na první pohled zamilovat." kdo by odolal... Od té doby uběhlo již mnoho měsíců a já mohla konečně s tebou poprvé strávit Vánoce. Měly to být ty nejhezčí...
"Chovej se slušně a dávej na sebe pozor." však to znáte, vtiskávala mi mamka poslední rady do života.
"Ale jo mami, já vím." zabouchla jsem dveře od bytu, abych nemusela poslouchat další řeči a pelášila na autobus do nějakého zapadákova za Vilíkem na chatu.
Než jsem dojela, už se dávno setmělo a cestu osvětloval pouze autobus. "Za kopcem." hlásil automat mojí cílovou zastávku a tak jsem se připravila k výstupu ke dveřím. Ovšem než jsem se stačila chytnout, autobus dostal na zledovatělé vozovce smyk a pěkně to škublo. Takže než jsem stačila říct švec, odporoučela jsem se k zemi. To mi to pěkně začíná..
"Ahoj květinko. Něco pro tebe mám." a na důkaz vytáhl překrásnou rudou růži. Poslední pouliční lampa zablikala a nadobro zhasla. Všude okolo byly naváté závěje a stále sněžilo. Při cestě stála sem tam nějaká chata, osvětlená barevnými žárovkami. Připadala jsem si jako v ráji. V ledovém ráji. Milovala jsem ten pocit. Rozběhla jsem se. Najednou mi do zad narazila sněhová koule.
"Ták ty takhle." Šup a už ji měl zpátky.
Unavená jsem padla do hromady sněhu a začala dělat andělíčky. Snažil se mi pomoci na nohy a já ho ztáhla k sobě. "Miluji tě."
"Však já tebe taky Květinko, ale pojď, už jsme tu. Ať mi nenachladneš, to by jsi se mě pak už vůbec nezbavila."
"A co když nechci?"
"Tak si tě odnesu." Vzal mě do náruče a opatrně odnesl ke dveřím. "Tramtadadá. Tak tady to je naše království." Vnesl mě až do předsíně. Shodila jsem ze sebe všechno mokré oblečení. Nakonec jsem zůstala jen ve spodním prádle. "Teda co mi to děláš." už se ke mě šínul.
"Ále najednou, mazej ode mě. Abych nenastydla.." protestně se mu vytrhnu z náruče a otvírám dveře.
Zůstanu ovšem překvapeně stát. V jednom rohu místnosti hoří krb a celým pokojem se line vůně jehličí. Napravo u okna je vánoční stromek se vším, co k němu patří. Má dokonce i zapálené svíčky, které dávají jinak tmavému pokoji lehce zastřený romantický nádech. "Jé,to je nádhera." vběhnu do pokoje a začnu se točit. Zářím štěstím a vidím na Vilíkovi, jakou mu to udělalo radost.
Po všech radostech vánočního večera: po pouštění lodiček, krájení jablek a všech různých tradic i po večeři byl konečně čas na rozdávání dárků. Měl to být ten nejkrásnější čas...
"Děkuju mooooc." objala jsem Vildu s očima rozzářenýma jako malé dítě.
"Ještě pro tebe něco mám." bosý vyběhl ven k autu.
"Vildo!" ale už mě neslyšel. Nechal otevřené dveře do chodby, kam vanul ledový vítr. Sníh zasypával práh. Najednou zazněla dutá rána. Stísněný pocit. "Vildo? Vildoooo. Vildooo" nesla ozvěna pokojem jeho jméno. Vyběhla jsem za ním. Na zemi jen tak ležela postava a opodál stálo auto. "Né, Bože jenom to né." zlá předtucha se stala skutečností. "Já.. já za to nemůžu. On mi tam vběhl... já.." až teď jsem si všimla toho člověka.
"Vypadněte,táhněte hajzle.. vypadněte.... Vildo..." mé tělo odmítalo poslušnost. Sesunula jsem se k postavě ležící na zemi. "Vildo... Miláčku..." po tváři mi začali téci slzy. Ne, nedělej to, nesmíš mi umřít, Bože nesmíš, co si tu počnu? Položila jsem jeho hlavu do svého klína a až teď si všimla i jeho slz. "Promin.... mi.. to." šeptal.
"Lásko, nééé. To nesmíš..." setřela jsem mu dlaní slzy ze tváří. "Lásko jsem u tebe." Podíval se mi do očí a já naposledy spatřila jeho krásně čokoládové oči. Byla v nich taková bezmoc. A já s tím nemohla vůbec nic udělat." Jsi pro mě všechno..." propukla jsem v pláč... ze všech sil se naposledy nadechl a zašeptal ty dvě slova.
"MILUJU TĚ květ..."dál už to nestihl dopovědět. Jeho ruka najednou byla bez života a strašně rychle chladla. Naposledy jsem pohlédla do jeho očí, ale i ty byly prázdné a ledové, neosobní. Zavřela jsem mu oči a lehla jsem si k němu na zem. Jeho bezvládné tělo přitiskla k sobě a nechala sníh, aby nás oba zasypal. "Miluji tě Vilíku." šeptla jsem tu do jeho vońavých vlásku a chtěla umřít....
Nevím, jak dlouho jsem tam s ním ležela. Po čase přijela záchranka a odvezla mi ho pryč. Všichni odjeli a já tam zůstala sama na tom světě opuštěná. Neměla jsem nic, ani Vildu a ani jeho tělo. Dál padl sníh... Seděla jsem u otisku jeho těla ve svěhu a přála si vrátit čas. Padala hvězda......
Ted tu stojím nad tvým hrobem a je to přesně rok. Zase padá hvězda...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 28. června 2007 v 21:59 | Reagovat

ty mas rada povidky,ktere konci smrti,ne? :-)

2 Karin Karin | E-mail | Web | 28. června 2007 v 22:00 | Reagovat

mno jasně!

3 Samara Samara | 20. srpna 2007 v 23:02 | Reagovat

jééé tys to sem dala:D

4 Karin Karin | E-mail | Web | 21. srpna 2007 v 0:09 | Reagovat

jj, dala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.