Časy se mění - 4. kapitola

2. června 2007 v 14:43 | Karin |  Časy se mění
KAPITOLA 4.


Tohle není pravda, to nemůže být pravda! říkala si v duchu Karin a jako zhypnotizovaná hleděla na skupinku bradavických studentů a hlavně na jednoho z nich.
Pomalu se otočila tam, kde tušila východ z lesa. Když sledovala skupinku, dostala se hluboko do středu, kde nebylo vidět ve dne a natož v noci. Začínala litovat toho, že sem šla. Kdyby nebyla tak blbá a zvědavá, nikdy by se nemusela dozvědět tuhle strašlivou pravdu! Ten, koho považovala za nejlepšího přítele, je pro ni tou největší hrozbou. Opatrně našlápla nohou a pomalu došlápla, ale plán ji nevyšel-křupla pod ní větvička.
"Co to bylo?!" zeptal se jeden z bradavických studentů.
"Ale, ale Rodericku, snad se nám nebojíš?" ušklíbl se jeden Smrtijed, ale pozorně se rozhlížel kolem sebe. "Běžte se tam podívat." ukázal na studenty.
"Co my! Běžte tam vy, ne?!" jsme starší a pokud by tam byl někdo ze zaměstnanců školy, tak jsme v pr.."
"Mlč!" okřikl Bellu další Smrtijed. "Dnešní setkání se ruší, přijďte zítra a my mizíme! Rozhodně nestojím o Brumbálovu společnost."
"To jsou tedy ale ubožáci!" řekla naštvaně Bella. "Jdeme se kouknout, kdo to byl, jinak …"
Karin se skryla za strom, aby ji nikdo nevěděl a pomalu ani nedýchala, jak se bála, že ji někdo z nich najde. Měla strašnou zlost na sebe.
Nějakou náhodou ji všichni minuli, ale Karin měla strašně nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje a je přímo za ní. Hlasy už byly od ní dost vzdáleny, tak se rozhodla, že vyleze z úkrytu a půjde z lesa, aby se neztratila, protože, jak slyšela, je tu mnoho nebezpečné zvěře.
Udělala krok a pomalým krokem došla až na kraj lesa, měla štěstí, že nic a nikoho nepotkala. Celá unavená, rozčílená a hlavně zklamaná se vrátila do hradu. Neměla ani náladu jít do společenské místnosti, kde by mohla potkat Severuse a nebo někoho z jeho "smrtijedských" přátel. Vydala se tedy do astronomické věže, tam, kde se poprvé setkala se Severusem. Byla noc, takže nebylo nikam vidět, ale jí to vyhovovalo. Utvořila kolem sebe kupoli, ve které ji bylo teplo a přitáhla si hábit blíž k tělu, byl to takový zvyk. Vždycky, když bylo něco, nad čím potřebovala přemýšlet, přitáhla si hábit blíž k tělu a ponořila se do sebe.
*****
"Hodně štěstí sestřičko!" popřála Karin své starší sestře. "Ať ti všechno vyjde a hlavně, buď šťastná." usmála se o objala ji.
"Ale Karin, nebreč mi tu!" usmála se na ni sestra a otřela ji slzy. "Mám narozeniny, to je důvod k radosti a né k pláči! A ještě," vzala si ji stranou. "Musím ti říct něco, ale nesmíš to říct mamce, ano?"
"Naty, ty mě děsíš, o co jde?"
"Budu mít děťátko a Jim si mě chce vzít a odjedeme spolu někam, kde budu mít klid."
"Ale.." Karin nevěděla co říct. Přála jí to, ale na druhou stranu chtěla, aby s ní zůstala doma navždy. Byla jediná, s kým se dalo normálně povídat a byla tu pro ní pořád, i když taky byla s Jimem.
"Karin?"
"Kdy odjedeš?" zeptala se Karin a nasadila úsměv. "Odjeďte co nejdřív, aby se tobě a tomu prckovi nic nestalo."
"Tobě nebude vadit, že odjedu?"
"Samozřejmě, že bude! Ale chci pro tebe to nejlepší a to je to, že odjedeš."usmála se Karin a ještě jednou ji objala. V tom se u dveří ozval hluk a pak se rozletěli. Ve dveřích stáli Smrtijedy v maskách a mířili na všechny v místnosti.
"Neradi rušíme, ale dostali jsme rozkaz." ušklíbl se a seslal kletbu na Karinina bratrance a ten se sesunul k zemi.
"Ne, co chcete!" ozval se Karinin otec. "Chcete mě, tak si mě vezměte a nechte je být!"
"Ne, pro tebe jsme si nepřišli. Přišli jsme si pro tu holku.Karin." Řekl povýšeně.. "Tu chceme a vás ne."
"Jedině přes mě!" postavil se mu do cesty otec s hůlkou v ruce.
"Ale, ale, nemáte vůbec šanci, máme vás pod kontrolou a když nám ji dáte dobrovolně, nikomu z vás se nic nestane."
"Já půjdu.." řekla Karin a vykročila, v tom někdo vyslal kouzlo na Smrtijedy a začalo se bojovat. Natálie strhla Karin k sobě.
"Karin, teď musíš utéct, jasný?! Nesmí tě dostat! Musíš utéct!"
"Ne, já vás tu nenechám. Pomůžu jim!"
"Už jim nic nepomůže, ty musíš utéct, je ti to jasný!" Natálie se jí podívala do očí. "Musíš. Prosím, Karin."
"Jen když půjdeš se mnou…"
"Ty to nechápeš! Dostaneš se odtud jenom ty! Nemůžou na tebe, teď na tebe nemůžou, ale až zabijí otce, tak po tobě půjdou, měla by sis pospíšit!"
"Jak to?"
"Jsi pod ochranným zaklínadlem, které na tebe seslal otec, když jsi se zarodila, ale pokud zemře nebo budeš plnoletá, tak už tě neochrání."
"Ale co ostatní?" protestovala Karin a pak uslyšela výkřik matky. "Mami." zašeptala. "Já neodejdu!"
"Jsi strašně paličatá! Poslechni mě alespoň jednou!!"
"Ne,"
"Karin!"
"Tak dobře."
"Utíkej, budu tě krýt."
"Hodně štěstí sestřičko." smutně se na ni koukla a rychle vyběhla z domu zadními dveřmi. Venku bylo několik Smrtijedů, ale ty si ji nevšímali. Karin se schovala za další dům a poslouchala vyděšené výkřiky jejích příbuzných, křik, který pomalu utichal. Poslední patřil Naty a pak nastalo ticho.
"NÉÉÉÉÉ!!!" vykřikla Karin a otočila se k nebi. "PROČ?! TAK SAKRA PROČ?!"
"NÉÉÉÉÉ!!!" vykřikla ze snu a probudila se. "Proč?!" otočila hlavu k nebi, které se pomalu rozednívalo. "Proč?! Proč?!" křikla a zabořila hlavu do dlaní. "Co jsem komu udělala, proč jsem tam nezemřela, proč jsem utekla?" šeptala a marně čekala, že ji někdo odpoví na otázky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pád´o - girl Pád´o - girl | E-mail | Web | 1. ledna 2008 v 23:08 | Reagovat

máš to dobře napsný , ale na můj vkus moc depresivní

2 snape anonym snape anonym | 17. června 2011 v 17:41 | Reagovat

Pěkná kapitola, pěkná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.