Časy se mění - 1. kapitola

2. června 2007 v 14:40 | Karin |  Časy se mění
KAPITOLA 1.

Bylo něco po poledni, když se k Bradavicím přibližoval černý kočár tažený testrály. Někdo měl to štěstí, že je neviděl, ale někdo ano. Jeden z těch, kteří to štěstí neměli, seděl v kočáře.
Byla to menší černovlasá dívenka mířící do nové školy.
Kočár zastavil na nádvoří a zamířila k němu přísně vypadající žena. Než žena došla, dívenka vystoupila.
"Dobrý den, jmenuji se Minerva McGonagallová, učím na této škole. Profesor Brumbál nemá čas, požádal mě, jestli bych se o vás nepostarala dokud nepřijede."
"Dobrý den, já jsem Karin. Karin Elenillorová."
"Dobře, zavazadla si nechte v kočáře, skřítci se o ně postarají. Zatím vám ukážu váš pokoj, kde se dočasně ubytujete do zítřejšího zařazování, potom půjdete do kolejní ložnice," řekla a s Karin zamířila do hradu. Vedla ji nejrůznějšími chodby, ale to Karin nevnímala, šla za profesorkou a v mysli se jí hemžily vzpomínky na dva poslední týdny.
Profesorka najednou zastavila, položila ruku na zeď a něco zamumlala. Zeď se začala rozestupovat a vytvořil se z ní průchod do další místnosti, kde byla postel, stůl a skříň.
"Zavazadla už tu máte, vybalte si jen to, co potřebujete zítra se přestěhujete do jiné ložnice." Karin pouze přikývla a posadila se na postel.
"Slečno Elenillorová, je vám dobře?" zeptala se profesorka bledé Karin.
"Je mi fajn, jen je toho na mě moc," usmála se, ale nebylo to přesvědčivé.
"Pošlu sem nějaké skřítky, aby vám přinesli jídlo. Pokud budete něco potřebovat, tak jim řekněte, ano?"
"Jistě," unaveně přikývla. Profesorka se na ni podívala a nechala ji o samotě. Jakmile dveře za profesorkou zaklaply, Karin se schoulila na posteli do klubíčka a začala plakat.
Bylo toho na ni až moc a nezvládala to, ale nechtěla si to připustit. Potřebovala někoho, kdo by jí byl oporou a pomohl jí z téhle těžké situace, ale nebyl kdo. Plakání ji vyčerpalo natolik, až usnula.
*****
Karin uslyšela, že se někdo blíží k její ložnici. Okamžitě vstala s hůlkou v pozoru. Někdo zaklepal na dveře a Karin si uvědomila, že jí tady nehrozí nebezpečí a hůlku sklopila. Pořád si na to nemohla zvyknout, ale časem se to spraví. Byla zvyklá na neustálé nebezpečí kolem sebe. Přešla ke dveřím a otevřela je.
"Karin!" zvolal Brumbál. "Jsem rád, že jsi dorazila v pořádku nebo byly snad nějaké problémy?"
"Všechno proběhlo v pořádku, pane," řekla Karin a odstoupila ode dveří, aby mohl Brumbál projít.
"Přišel jsem se přesvědčit. Profesorka McGonagallová byla vystrašena, když tě viděla. Podle mého názoru vypadáš víc než dobře," povzbudivě se na ni usmál.
"Taky se tak i cítím," řekla přesvědčivě, ale opak byl pravdou. Karin se cítila strašně sama, cítila se strašně, že se ani nerozloučila se svou nejlepší kamarádkou Sabinou, která byla jediná, která ji neodsuzovala.
"Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli chceš nastoupit do školy hned zítra nebo ještě počkáme,"
"Samozřejmě, že nastoupím hned zítra. Nechci toho hodně zameškat, i teď jsem toho dost propásla," nasadila kamenný výraz, jako by ji nepoznamenalo nic, co ji potkalo poslední týdny.
"Pokud jsi se tak rozhodla, tak po večeři sem za tebou někoho pošlu a dovede tě do mé pracovny, kde tě zařadíme do jedné ze čtyř kolejí, ano?"
"Jistě," pousmála se.
"Večer ti sem přinesou skřítci večeři a doporučuji tě, abys něco snědla."
"Nevím jestli to půjde, poslední dobou nemám na jídlo ani pomyšlení."
"Karin, chci abys věděla, že tě chápu. Ztratit někoho blízkého je strašné, já jsem je znal také…"
"Chápu!" zostra ho přerušila. "Nechci na to vzpomínat a také nebudu." Semkla rty a zhluboka se nadechla. "Pokud dovolíte, pane profesore, ráda bych se osprchovala a oblékla se," pokusila se ho diplomaticky vyhnat a Brumbál pochopil.
"Já ti potřebuji ještě něco zařídit. Zatím nashledanou," rozloučil se a odešel.
Karin neměla na nic náladu. Hned, když Brumbál zavřel za sebou dveře litovala toho, že na něj vyjela, ale nemohla za to. Poslední tři dny ji dělalo problémy ovládat se. Dříve to bylo v pohodě; na všechno se dívat neutrálně, do ničeho se neplést a zůstávat vždy klidná. Klid, to bylo to, co nejvíc ze všeho postrádala.
Oblékla si na sebe džíny, triko a teploučkou mikinu, protože jí začínala být zima. Posadila se na postel a čekala dokud pro ní někdo nepřijde…
"Slečno Elenillorová," někdo s ní zatřást. "Ředitel vás očekává,"
"Profesorko," koukla na ni Karin. "Asi jsem zase usnula. Poslední dobou se cítím pořád unavená," smutně se usmála.
"Tak, slečno, pojďte" popohnala ji profesorka a Karin za ní zamířila. Prošly několika chodbami, než se ocitly před kamenným chrličem. Profesorka něco zamumlala a chrlič odstoupil a odkryl tak schodiště. Profesorka na něj vstoupila a Karin šla za ní. Po chvíli se ocitly před velkými dubovými dveřmi, ve kterých se po chvilce objevila usměvavá tvář Brumbála.
"Už jsem na vás čekal," usmál se. "Tak, posaď se, vše je připraveno." Pokynul na křeslo před jeho stolem a Karin se ráda posadila. Brumbál ji posadil na hlavu klobouk.
"Slečna Elenillorová," ozval se jí v hlavě hlas. "Tebe bude těžké zařadit…" Chvíli si tam něco pro sebe říkal a pak pronesl nahlas, aby to slyšeli i ostatní: "Zmiozel"
Brumbál jí sundal klobouk a pohlédl na ni.
"Čekal bych jinou kolej než Zmiozel, ale Moudrý klobouk se tak rozhodl." Pokýval hlavou a vrátil klobouk zpátky na místo. "Minervo, doprovodíš Karin k Horaciovi, prosím?"
Profesorka přikývla a už odcházely z Brumbálovi pracovny a za chvíli už byly v nějakých podzemních chodbách, tak to aspoň Karin připadalo. Ocitli se před tmavými dveřmi, na které profesorka rázně zaklepala. Po delší chvíli se ve dveřích objevil muž.
"Á Minervo," usmál se. "Tak, naše nová žačka si vybrala za svou kolej Zmiozel? To je výtečné!" řekl radostně. "Já jsem Horacio Křiklan, ředitel Zmiozel a také profesor lektvarů." Podal jí ruku a Karin ji přihnula se slovy:
"Těší mě, já jsem Karin Elenillorová." Karin ani nevnímala co ji Křiklan cestou říkal, jen si přála, aby byla na místě.
"Heslo je: břečťan." řekl a zeď se rozestoupila. "Takže, tohle je Karin Elenillorová," začal a všichni se ne ně otočili. " A ode dneška tu bude studovat s vámi. Doufám, že ji tu poskytnete pěkné prostředí a seznámíte ji se školou, aby tu nezabloudila. Jessico, budete tak laskavá a pomůžete jí se tu seznámit?" kývnul na dívku se světlehnědými vlasy.
"Dobře, ahoj, já jsem Jessica, ale můžeš mi říkat Jess, pokud budeš chtít." Přivedla ji ke křeslům u krbu a začala představovat studenty ze stejného ročníku, jak později Karin zjistila. Karin se tam s nimi chvíli zdržela, ale pak radši odešla do pokoje. Nezajímalo ji jak pomlouvají ostatní koleje. Zapadla do postele a než se nadála propadla se do spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jita jita | 30. prosince 2007 v 18:00 | Reagovat

kde se daj sehna ty obrázky jako je ta Karin (nebo kdo to je tam nahoře)??

2 Karin Karin | E-mail | Web | 31. prosince 2007 v 15:29 | Reagovat

No, jíto, to si musíš dát do hledáčku: candy dollz maker a ono by tě to mělo něco najít ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.